Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Zlom mě

20. 12. 2008

„Ještě pořád tě pronásledují mozkomoři, Pottere?”

Draco Malfoy stál opřený o zeď u dveří do Velké síně a poškleboval se. Hned vedle něj stáli jeho nohsledi, Crabbe a Goyle. Mladý Malfoy si nikdy nenechal ujít příležitost, kdy se mohl strefovat do Harryho a utahovat si z jeho největší slabosti, kterou pro něj představovali právě mozkomoři. Malfoyovi samozřejmě přizvukovaly jeho dvě gorily, zatímco Harry byl zrovna sám. Přesto se nehodlal vzdát.

„Neotravuj, Malfoyi!” odsekl a přitáhl si hábit úžeji k tělu.

Školní rok začal, a než se všichni rozkoukali, přišel začátek října. Počasí bylo stále slunečné, i když se postupně ochlazovalo. Po ránu se už sem tam objevovaly mrazíky. Harry o tom něco věděl. Ještě před snídaní se totiž vypravil za Hagridem, aby se podíval, jak se mu daří, a celou cestu k jeho srubu se proklínal, že se neoblékl tepleji. Bradavický hajný totiž dostal rýmu, což v tomto období nebylo nic divného, a Harryho napadlo, že by mu návštěva udělala radost.

Harry se zdržel opravdu jenom chvíli, jelikož bylo ve srubu nesnesitelné horko. Ne že by tomu jindy bylo jinak, ale dnes si Harry připadal opravdu jako v pekle. Navíc hajný kýchal tak, až se jeho srub třásl v základech a z trámů krovu se sypala letitá špína. Harry si ji polovinu cesty zpátky do hradu vyklepával z vlasů.

Opravdu úžasné ráno, povzdechl si Harry. Skvělý začátek dne. A teď ještě tenhle…

Draco si přes hlavu přetáhl kapuci pláště, natáhl ruce, aby na sebe upoutal jeho pozornost, a zatápal směrem k Harrymu. Protáhl obličej, takže vypadal jako zombie a celý výstup okořenil táhlým zaúpěním.

„Ty se třeseš, Pottere,“ zařehtal se Draco.

„Jsi trapnej, Malfoyi,” zakroutil Harry nechápavě hlavou a bez dalšího slova vešel do Velké síně.

Draco stál bez hnutí a doprovázel ho pohledem, dokud se Harry neusadil na svém obvyklém místě. V očích, kterými propaloval Potterova záda, se mu usadil zvláštní výraz.

„Jdeme!” zavelel po chvíli a zamířil do chodby ústící do sklepení. V těsném závěsu za ním šli Crabbe s Goylem.

V Dracovi to vřelo. Nechápal, co se to s ním poslední dobou děje, a to ho rozčilovalo. A teď, u dveří do Velké síně… Co měl, u Salazara, znamenat ten jeho výstup?

„Tenhle... Potter,” ulevil si nahlas Draco. Ten zatracenej Potter. To on byl příčinou jeho neustálého podráždění. On a nikdo jiný. Věděl ale, že je v tom něco víc, než si byl ochotný přiznat.

„Cože?“ zeptal se nechápavě Goyle a chytil se zahanbeně za krk, jelikož mu nepříjemně přeskočil hlas. Kdyby se to stalo za jiných okolností, Draco by si neodpustil jízlivou poznámku. Teď si toho však stěží všiml.

„Ale nic,“ zavrčel skrz zaťaté zuby, aniž by se ještě otočil. Crabbe měl však v hlavě naprosto prázdno a škodolibě se kamarádovi zasmál. Aby na sebe ještě více upozornil, bodře do Goyla šťouchl loktem. Draco se k němu otočil a vrhl po něm takový pohled, že chlapec okamžitě zmlkl a na tvářích mu naskákaly rudé skvrny.

Draco zatočil do úzké chodby tak prudce, až se jeho hábit otřel o vlhkou kamennou stěnu sklepení. Nevšiml si toho. Hlavou mu vířily myšlenky jako hejno vyplašených ptáků a on se nemohl rozhodnout, kterou z nich by se měl zabývat dřív. Odmítal si přiznat, že ho mladý Potter přitahuje stejně, jako plamen přitahuje nočního motýla. Vábí ho a láká, ale on má přece rozum! On je Malfoy! Nebude se před nikým ponižovat! Nehodlá tlouct křídly o sklo a bez rozmyslu se dožadovat přístupu k tomu, co ho lákalo tak neobvykle silně. I kdyby ho měla pohltit temnota, která se rozprostírala za ním, on přece…

Nechtěl si přiznat, že po Harrym touží. Chtěl ho vyprovokovat k... k... Merline! Jak rád by ho líbal. Jak moc toužil cítit jeho doteky na vlastní rozpálené kůži. A nejenom doteky prstů. Chtěl cítit jeho rty, jazyk a zuby na své citlivé kůži. Jak ochotně by se jím pak dal spoutat a... a... zlomit, zničit... Milovat! Ale co by tomu řekl jeho otec? Vzpomínka na chladného Luciuse Malfoye ho rychle vrátila zpět do drsné reality.

Rozzuřeně vyběhl pár schodů, ale překvapivě nezamířil do své ložnice. Došel až na konec chodby, vběhl na chlapecké záchody a práskl za sebou dveřmi s takovou silou, až skoro vylétly z pantů. Crabbea a Goyla nechal stát venku.

Chvíli jen tak přecházel po malé místnosti a snažil se uklidnit. Po chvíli však pocítil nezvyklou slabost. Posadil se tedy na zem, schoulil se pod umyvadlo a zády se opřel o stěnu. Přitáhl si kolena k hrudi a objal je štíhlými pažemi. Rozpálené čelo si opřel o kolena. Chtělo se mu zmizet před celým světem.

„Co to dělám?! Já jsem přece Draco Malfoy!” vykřikl nešťastně. Vylezl zpod umyvadla a postavil se. Pohlédl do zrcadla a skrz sevřené zuby procedil na svůj vlastní odraz: „Já tě dostanu, Pottere. Jako že se Draco Malfoy jmenuju. Přinutím tě, aby ses pokusil mě zničit. A pak zničím já tebe!“

*****

Když si Draco sedal do lavice v učebně lektvarů, aby vyčkal začátku hodiny – dvouhodinovky Nebelvíru se Zmijozelem – byl už naprosto klidný. O jeho předchozím rozrušení nevypovídalo naprosto nic. V žilách mu teď místo rozbouřené krve proudilo chladné odhodlání. Těm pozornějším nemohlo uniknout, že teď, více než kdy dřív, připomínal svého otce.

Draco se na židli otočil právě ve chvíli, kdy do třídy vcházel Potter, který o něčem debatoval s tím idiotem Weasleym. Draco nechal plavat to, co chtěl říct Crabbeovi a Goylovi, a sledoval ho nenávistným pohledem svých šedozelených očí.

Potter svá slova doprovázel bohatou gestikulací. Několik kroků za nimi šla Grangerová. Podle toho, jak se tvářila, mohl Draco lehce uhodnout, o čem se ti dva baví. Za ta léta, co spolu chodili do školy, poznal, že neexistuje nic, co by Hermionu Grangerovou zajímalo méně než famfrpál.


„Hej, Pottere,“ zavolal na studenta Nebelvíru a jeho tvář ozdobil zlomyslný úšklebek, když se ve smaragdových očích za kulatými brýlemi objevilo zřetelné znechucení. „Víš, kdo bude soudcovat náš zítřejší zápas?“

„Harry, nevšímej si ho,“ prosila kamaráda Hermiona a lehce se dotkla jeho předloktí.

„Hele, Grangerová, tebe se to netýká. Tak se do toho laskavě nepleť,“ věnoval jí Draco pohled plný pohrdání.

„No tak, Pottere, trochu spolupráce by neškodilo,“ ozval se rozladěně Draco, když si ho Harry nevšímal.

Harry položil tašku s knihami na pracovní desku a pomalu se otočil k Dracovi.

„O co ti jde tentokrát, Malfoyi?“

„Vidím, že se to k tvým uším ještě nedoneslo.“

„Co se mi mělo donést?“ chtěl vědět Harry. Jeho zvědavost byla silnější než nenávist k Malfoyovi.

Draco se vítězoslavně zašklebil. „No vidíš,“ usmál se, „tohle už je lepší. Teď ti konečně můžu sdělit tu úžasnou novinku.“

„Tak už se vymáčkni, Malfoyi,“ zavrčel Ron nenávistně.

„Tak mladý a tak netrpělivý,“ posmíval se Draco. Crabbe s Goylem se jako na povel zařehtali. Tupouni, prolétlo Harrymu hlavou.

„Takže?“ vybídl Harry Draca k tomu, aby pokračoval.

„Dobrá,“ vydechl Draco. „Nebudu vás dál napínat. Hoochová je mimo. Zítřejší zápas nebude moct soudcovat, z čehož vyplývá…“

Harry a Ron na něj jen nevěřícně zírali.

„Z čehož vyplývá, že utkání bude soudcovat Snape, jakožto jediný další kvalifikovaný rozhodčí v profesorském sboru,“ Hermionin hlas pomalu slábl, jak si postupně uvědomovala význam svých slov, až se s poslední slabikou úplně vytratil.

„No výborně,“ vykřikl Draco. „Taková malá mudlovská šmejdka…“

„Pane Malfoyi,“ ozval se za Dracovými zády chladně hluboký mužský hlas. Bylo to pro něj, jako by dostal políček.

„Nemyslím, že by bylo nutné slečně Grangerové lichotit tímto způsobem před tolika lidmi. Souhlasíte se mnou?“ zasyčel a opřel se o katedru.

„Ano, pane profesore,“ hlesl Draco.

„Jsem rád,“ pokračoval Snape pomalu, jako by byl Draco slabomyslný, „že si rozumíme, pane Malfoyi. Místo toho, abyste plýtval svou energií na nesprávných místech,“ pohlédl na Hermionu a pak zpátky na Draca, „byste se měl nad sebou zamyslet a zaměřit svou pozornost na to, v čem máte nedostatky. Ať je to jak chce, slečně Grangerové v lektvarech nesaháte ani po kotníky.“

Draco zaťal zuby a dalo mu hodně práce, aby zůstal sedět v klidu. Musel uznat, že to byla jen jeho chyba. On sám byl tak hloupý, že položil hlavu na Snapeův špalek. Další poučná lekce toho rána. Už nikdy se nenechá takhle zesměšnit. A už vůbec ne díky nějaké malé …

Snape mávl hůlkou. „Na tabuli máte zadání dnešního lektvaru. Ve skříni najdete všechny potřebné přísady. Připravte si věci a dejte se do práce,“ řekl tónem, který nepřipouštěl odpor.

*****

Bylo slunné sobotní odpoledne, nebe téměř bez mráčku. Hrad byl skoro prázdný, jelikož se většina osazenstva právě teď nacházela na famfrpálovém hřišti.

Draco se převlékl do famfrpalového dresu a čekal. Tělem mu proudilo zvláštní napětí, které se ho zmocňovalo před každým utkáním. Byla to směsice nervozity a očekávání. Udržovalo ho to ve střehu, což bylo v jeho pozici zmijozelského chytače obzvláště důležité.

Za pár chvil měl začít první zápas letošní sezóny - zápas Zmijozelu s Nebelvírem. Draco tentokrát o vítězi nepochyboval. Už se nemohl dočkat chvíle, kdy se nad tribunami rozezní slavnostní famfáry a oba týmy za všeobecného jásotu nastoupí na hřiště. V duchu už slyšel další z obvyklých proslovů madame Hoochové, které se týkaly dodržování pravidel a podobných nesmyslů. Draca to vždycky akorát příšerně nudilo. Ušklíbl se.

Dnes to bude jiné. Dnešní utkání soudcoval Severus Snape, ředitel zmijozelské koleje. Takže nebude žádný nudný proslov! Draco už se nemohl dočkat. Viditelně se zachvěl.

„Připravte si košťata,“ zavelel Snape a svist jeho píšťalky zahájil zápas.

Hráči se okamžitě vznesli do vzduchu. Harry jako obvykle zaujal své místo vysoko nad hrací plochou a pomalu kroužil kolem hřiště ve snaze zahlédnout zlatonku. Jeho ostražitost však na chvíli polevila, když se do jeho zorného pole dostal Draco, který se vznášel před zmijozelskou tribunou a jako obvykle všechny přehlížel s pohrdavým výrazem ve tváři. Harry vzlétl ještě o kousek výš a bezděky se tím vyhnul nepříjemné srážce s potloukem, který zrovna letěl jeho směrem.

Nebelvír teď vedl 40:0, a tak Harry začal pátrat po zlatonce daleko důsledněji. Konečně ji zahlédl a vydal se přímo k ní. Draco mu však byl okamžitě v patách. Ten prevít, prolétlo Harrymu hlavou. Na další myšlenky však neměl čas. Draco ho dohonil, takže teď letěli bok po boku.

Harry byl ale přece jenom ke zlatonce blíž. Natáhl po ní tedy ruku, ale v tom okamžiku do něj Draco prudce vrazil. Harry si uvědomil ten náraz, který ho srazil z koštěte, až příliš pozdě a pak už vnímal jen to, že rychle padá k zemi. Brumbál sice stihl zmírnit jeho pád pomocí kouzla, ale i tak byl náraz na zem hodně tvrdý a Harry ztratil vědomí.

Když se o několik desítek minut později probral na ošetřovně, nebyl obklopen nejen svými přáteli, ale snad dobrou polovinou Nebelvíru.

„Harry, seš v pohodě?“ ptal se ho Ron. V jeho hlase byla patrná starost.

„To, co Malfoy udělal, je nepřípustné,“ ozvala se Hermiona podrážděně. Byla tak rozčílená, že déle už mlčet nedokázala.

„Jsem v pořádku,“ odpověděl jim Harry a slabě se usmál, aby podpořil svá slova. Ale moc dobře se necítil. Hlava mu třeštila a zvedal se mu žaludek.

„Kdo vyhrál?“ zeptal se po chvíli, aby nemusel myslet na to, že se mu chce zvracet. Zhluboka se nadechl. Neměl chuť se znemožnit před tolika lidmi.

„My, Harry. Vyhrál Nebelvír,“ odpověděl mu pyšně Oliver Wood, kapitán nebelvírského družstva.

„Tak a teď všichni ven, pan Potter musí odpočívat,“ řekla rázně madame Pomfreyová. Tón jejího hlasu nepřipouštěl žádné námitky a tak se studenti začali pomalu trousit ven z ošetřovny.

„Tohle vypijte, Pottere,“ nařídila Harrymu a podala mu pohár s nevábně vyhlížející tekutinou.

Madam Pomfreyová nevypadala na to, že by se jen tak hnula z místa, a tak Harrymu nezbylo nic jiného než ji vypít až do dna.

Chutnalo to opravdu příšerně. Po chvíli Harry cítil, že jsou jeho víčka čím dál těžší. Netrvalo to dlouho a obklopila ho milosrdná temnota.


Byla ještě noc, když Harryho probudil nějaký zvuk. Instinktivně sáhl na noční stolek a léty nacvičeným pohybem si nasadil kulaté brýle. Ospale zamžoural do tmy. Oknem bez závěsů viděl, že obloha je temná a oblačná. Jediným zdrojem světla byla slabá záře měsíce.

Jelikož si nevšiml ničeho neobvyklého, odložil brýle zpátky na stolek a otočil se na druhý bok. Chtěl zase usnout, když v tom si jich všiml. Jeden seděl vedle jeho lůžka, další dva mu stáli za zády. Bez brýlí nedokázal zaostřit.

„Nesnaž se, Pottere,“ zasyčel čísi hlas a jeho zápěstí sevřely štíhlé prsty, takže se musel vzdát svého úmyslu. Harrymu bylo okamžitě jasné, s kým má tu čest. Ten hlas si nemohl splést.

„Brýle nebudeš potřebovat, to tě ujišťuju.“

„Co tady k sakru děláš, Malfoyi? Kdo tě sem pustil?“ zavrčel Harry podrážděně. V duchu si spílal do pitomců. Jak mohl být tak neopatrný? Jak mohl být tak lehkomyslný? Kde zůstala jeho ostražitost?

„Jen jsem se přišel pokochat pohledem na… tvůj žalostný stav,“ odpovědět Draco chladně. Harry však v jeho hlase zaslechl stopu pobavení. „A nikdo mě sem pouštět nemusel... Pro tvou informaci, já si můžu dělat, co se mi zlíbí.“

„Přece jenom asi nejsi tak v pohodě, jak tvrdíš, Malfoyi,“ utrousil Harry. „Proč bys jinak s sebou všude vláčel tyhle tupce?“ rýpl si. Crabbe a Goyle se na sebe nechápavě podívali.

„Jsi srab, Malfoyi,“ dovolil si mu Harry vmést do tváře a otočil se k němu zády, jako by se nechumelilo.

„To odvoláš,“ sykl Draco a vstal tak prudce, až jeho židle spadla na zem. Místností se ozval tupý úder. Harry sebou trhl, když ucítil Malfoyův stisk. Bolestivě zamrkal. Draco mu zkroutil ruku za zády, a tím ho donutil si sednout.

„Tak je pošli pryč, jestli se nebojíš,“ procedil Harry skrz stisknuté zuby. Draco měl opravdu sílu, a teď ji navíc přiživoval notnou dávkou vzteku.

Dracovy oči plály hněvem; cítil, že se začíná neovladatelně chvět. Jen si nebyl jistý, zda je to vztekem nebo něčím jiným, co nedokázal identifikovat. Zaťal zuby a přinutil se zhluboka nadechnout. Když si byl jistý, že ho nezradí vlastní hlas, zavrčel na své nohsledy: „Vypadněte.“ Ti bez řečí okamžitě zmizeli ve dveřích.


„Pusť mě, Malfoyi!“ zasyčel Harry vztekle.

„Proč?“ posmíval se Draco.

„Abych ti to mohl vrátit, ty... ty...“ Harry se svíjel ve snaze vykroutit se z Dracova sevření. Kupodivu jej mladý Malfoy pustil.

„Co chceš dělat?“ ušklíbl se pobaveně, když viděl, jak si Harry mne zápěstí, které mu svým stiskem pohmoždil. Najednou se Harry vymrštil, ignoruje bolavé tělo, a strhl Draca k sobě na postel. Stáhl ho pod sebe a sedl si mu obkročmo na břicho. Chytil ho za zápěstí, zvedl mu paže nad hlavu, kde je přišpendlil k posteli. Jelikož byl nahoře, měl výhodu. Zrychleně dýchal a propaloval Draca planoucím pohledem přimhouřených očí. Draco se prudce a nečekaně vzepjal, takže Harry přepadl dopředu. Dracovo tělo na tuto situaci bouřlivě zareagovalo.

Harry se vrátil do původní pozice. Cítil, jak se jeho nepříteli vzdouvají kalhoty. Jeho tvář se lehce zamračila, když ho napadlo, že by Draco mohl být taky „na kluky“. Vždyť ho Harry nikdy neviděl s žádným chlapcem - mimo Crabbea a Goyla, ale to je něco jiného... Usmál se jen v duchu, protože se nechtěl prozradit.

Nadřazeně se ušklíbl. Využil momentu překvapení, sklonil se nad Draca a políbil ho na ústa, která se těmi Harryho setkala jen na malý okamžik.

I když to byla jen pouhá chvilička, co Draco cítil Harryho teplé rty na svých ústech, rozbouřilo to jeho kouzelnickou krev. Mladý Nebelvír se ale odtáhl příliš brzy na to, aby to Draca uspokojilo, a příliš pozdě na to, aby to u něj nevyvolalo odezvu. Potterova opovážlivost ho rozdráždila.

Nečekal to a proto začal vyvádět jako pominutý. Zase se vzepjal a Harryho shodil. Vyskočil z postele a utekl.

Harry se narovnal a chvíli jen nechápavě zíral na otevřené dveře, ve kterých Malfoy před chvílí zmizel. Začala mu být ale zima, a tak si vlezl zpátky do postele.

Když se trochu vzpamatoval, obrátil pozornost k myšlenkám, které se mu honily hlavou. Vida, pomyslel si, konečně má něco, co na jeho nepřítele platí. Konečně ví, jak se mu pomstít se vším všudy. A svou pomstu důkladně naplánuje, jen co se dostane z ošetřovny. Otočil se na bok a s úsměvem usnul.


Draco vyběhl na chodbu, kde se zastavil. Výraz jeho tváře se pozvolna měnil, až se tam objevil samolibý úsměv, se kterým vykročil směrem do sklepení. Cítil, že začíná být opilý vlastním úspěchem. Všechno vyšlo tak, jak si naplánoval.

Když seběhl schody z haly do chodby vedoucí ke zmijozelské společenské místnosti, zamračil se. Uvědomil si, že musí naléhavě vyřešit jeden problém. Jeho tělo volalo po uvolnění tak hlasitě, že se rozhodl nejprve navštívit koupelnu. Pár doteků na správných místech spolu se vzpomínkou na Pottera tisknoucího se k jeho tělu stačilo, aby dosáhl vrcholu během krátké chvíle.

Zatímco dával do pořádku své oblečení, už přemýšlel, jak bude vypadat jeho příští setkání s Nebelvírem. Měl v plánu vynutit si na objektu své touhy víc než jen letmý polibek. Nesmí však nic uspěchat, říkal si v duchu, když zamířil do své ložnice.

*****

Harry vstoupil do Velké síně jako obvykle v doprovodu svých dvou přátel, slečny Grangerové a pana Weasleyho. Když vcházeli dovnitř, Harry pohledem zabloudil ke zmijozelskému stolu a jeho pohled spočinul na Dracu Malfoyovi, který se právě o něčem zaujatě bavil s Crabbem. Harryho napadlo, o čem se tak Malfoy může bavit s tím tupohlavcem. Ta myšlenka způsobila, že se zamračil.

Od události na ošetřovně sice uplynuly už celé dva týdny, ale Harry si stále velmi jasně vybavoval pocit neklidu a vzrušení, který ho zaplavil, když se jeho rty přitiskly k těm Dracovým v letmém polibku. Pokud mohl soudit, Draco na tom byl podobně. Usuzoval tak proto, že když si Draco uvědomil Harryho pohled, nepohodlně se zavrtěl.

Harry došel ke svému místu a posadil se. Myšlenky na něj útočily jedna přes druhou a Harry byl stěží schopný vnímat něco jiného. V jednu chvíli se dokonce přistihl, jak zaujatě civí na Draca, toast pozvednutý k ústům.

Teď, když věděl, že existuje možnost, že by Draco mohl být taky na kluky, dokázal Harry vnímat i jiné věci, které jako by před tím neviděl nebo je možná jen vidět odmítal.

Musel uznat, že Draco byl skutečně pohledný mladík. Mohl teď obdivovat jeho krásné blonďaté vlasy, které byly zjevně velmi jemné. Začínal si uvědomovat, že ho prsty svrbí touhou se jich dotknout a o jejich hebkosti se přesvědčit. Také si nemohl nevšimnout Dracovy hebké alabastrové pleti, která byla úplně bez kazu, nemluvě o tom, že měl Draco naprosto dokonalou postavu a neodolatelný zadek. Jen jeho oči byly jaksi chladné a bez zájmu, ale i tak by se v nic člověk dokázal ztratit.

„Harry, seš v pohodě?“ zeptal se Ron a dost surově dloubl Harryho loktem do žeber.

„Jasně. Proč bych neměl být?“ odpověděl Harry jako by nic.

„No, já jen, že už dobrejch pět minut civíš na toho zmetka Malfoye,“ nadhodil Ron a upřel na Harryho zvědavý pohled.

„Já na nikoho necivím, Rone,“ ohradil se Harry ostře.

„Ty se dneska fakt chováš divně, Harry. Neměl bys…“

„Rone, nech Harryho na pokoji a starej se o sebe. Pokud vím, ještě jsi ani neviděl úkol z přeměňování,“ přerušila ho Hermiona neomaleně ve snaze odvrátit Ronovu pozornost od Harryho. „A zapomeň na to, že ti ho dám opsat,“ dodala, když viděla, že se jí Ron chystá odporovat. Harry se zvonivě rozesmál a Ron si naštvaně ukousl ze své topinky.


O pár minut později už všichni tři seděli ve třídě a čekali na svou další hodinu přeměňování, kterou měli jak jinak než společně se Zmijozelem. Harry nikdy nepochopil, proč jim Brumbál dává skoro všechny hodiny se Zmijozelem, když nepřátelství mezi těmito dvěma kolejemi je legendární.

McGonagallová jako obvykle začala svoji hodinu dlouhým výkladem, kterému Harry věnoval jen minimální pozornost. Zase se to v něm mlelo. Na jednu stranu si přál Malfoye zoufale nenávidět. Jednoduše proto, že to byl Malfoy. Chladnej, slizkej, povýšenej a do sebe zahleděnej Zmijozel, kterej v životě uznával jen sebe a sobě podobné a kterej přece nikdy neudělal Harrymu nic dobrého. Na druhou stranu mu to už nějak nešlo. Kdesi v koutku své mysli si začal stále více uvědomovat, že ani Draco to nemá v životě snadné. Lucius Malfoy nebyl zrovna prototyp milujícího otce a manžela a Harry si byl téměř jistý, že podobně jako jemu, ani Dracovi se nedostávalo ze strany jeho otce lásky, pozornosti nebo pochopení. Lucius Malfoy byl všechno jen ne milující otec.

Dost, okřikl se Harry a nepatrně se otřásl. Musel přestat takhle uvažovat! Draco byl stále jen Malfoy a Zmijozel k tomu a žádný Zmijozel si přece nezaslouží Harryho soucit. Žádný, zopakoval si Harry v duchu a aby to lépe demonstroval, bouchl pěstí do stolu. Až příliš pozdě mu došlo, že je stále ve třídě a navíc, že McGonagallová je tu taky.

„Máte nějaký problém se zvěromágy, pane Pottere?“ otázala se McGonagallová a upřela na Harryho pronikavý pohled.

„Ne, paní profesorko, žádný,“ hlesl Harry a zavrtal oči do lavice.

„Výborně! V tom případě bych ocenila, kdybyste přestal ničit školní vybavení,“ pokárala ho.

„Ano, paní profesorko,“ odpověděl jí Harry, oči měl stále upřené na desku svého stolu.

„Řekněte, pane Pottere, v co byste se chtěl měnit jako zvěromág?“ zeptala se McGonagallová mile. Harry už se jí chystal odpovědět, ale Draco byl rychlejší.

„V jelena… né, vlastně ve slavíka jako jeho špinavá mudlovská matka. Viď, Pottere?“ obrátil se k němu Draco a ušklíbl se.

Tak tohle už byl vrchol, prolétlo Harrymu hlavou. Prudce otočil hlavu a aniž by o čemkoliv uvažoval, vrhl se na Draca, strhl ho ze židle a začal ho škrtit. Přál si ho zabít a zašlapat do země za to, co právě řekl. Za všechno, co mu kdy provedl.

„Tak dost!“ křikla ředitelka jejich koleje důrazně, přičemž jí hlas přeskočil o pár oktáv výš, což nebylo pro uši přítomných zrovna nic příjemného. Vběhla do uličky mezi stoly a oba chlapce od sebe odtrhla.

„Vy si sedněte, Pottere,“ přikázala. Bylo patrné, že se velmi zlobí, protože měla rty stažené do úzké čárky.

„A vy, pane Malfoyi,“ pokračovala rozzlobeně, „se okamžitě omluvíte a pak spolu půjdeme za panem ředitelem,“ řekla, chytila Draca za paži a vytáhla ho na nohy. Draco na ni vrhl zhnusený pohled. Pak se stejně podíval i na Harryho.

„No, tak promiň,“ dostal ze sebe Draco.

„Končím hodinu a strhávám Zmijozelu dvacet bodů,“ zaskřehotala McGonagallová a naznačila Dracovi, aby ji následoval. Mezi dveřmi učebny se zastavila a obrátila se na Harryho. „A s vámi si to vyřídím později, pane Pottere,“ slíbila a zmizela ve dveřích.

*****

Harry schody na tribunu doslova vylétl. Dřevěná konstrukce zahalená plátnem se divoce chvěla pod prudkostí jeho kroků a duněla jejich tíhou.

Potřeboval v klidu přemýšlet, a to v přeplněné společenské místnosti prostě nebylo možné. Hledal místo, kde by nemusel poslouchat to věčné hašteření mezi Ronem a Hermionou a pak se zabývat jejich stížnostmi na toho druhého. On měl přece svých starostí dost, nepotřeboval poslouchat ještě problémy těch druhých.

Před chvílí opustil pracovnu profesorky přeměňování, kde se mu od ní dostalo dlouhé přednášky na téma „Asertivní chování“ a navíc vyfasoval školní trest. Také mu ředitelka jeho koleje slíbila, že si na něj dá zvláštní pozor. A to všechno kvůli tomu zatracenému Malfoyovi!

Harry se nemohl zbavit pocitu, že si s ním ten blonďák zahrává. Ale netušil, o co mu vlastně jde. Bude muset zjistit, co má Draco za lubem. To, že si uvědomil, že ho Draco přitahuje, byla jedna věc. Faktem však stále zůstávalo, že mu nevěří ani co by se za nehet vešlo.

Chvíli postával u zábradlí nebelvírské tribuny a rozhlížel se po famfrpálovém hřišti, pak se posadil na jedno ze sedadel v první řadě. Nikdy předtím tady nebyl, nikdy dřív tu takhle neseděl. Na druhou stranu spousta jeho spolužáků nikdy nezažila a nezažije, jaký je to pocit, hnát se s větrem o závod a přitom slyšet v uších šumění vlastní zpěněné krve. Nikdy nezjistí, jaké to je, zalykat se adrenalinem, muset s větrem bojovat o každé nadechnutí a nakonec chytit ten malý zlatý míček, jehož víření křídel bylo pro Harryho tou nejsladší hudbou.

Harry si smutně povzdechl. Uvědomil si, že i když je neustále obklopený spoustou lidí, cítí se sám. Tak strašně sám. Osamělý a nepochopený.

Většina kouzelnického světa ho vnímala jako chlapce, který zůstal na živu. „Nebylo to ale mojí zásluhou,“ chtělo se mu vykřiknout vstříc těm nechápavcům. „Moje matka je ta, která si zaslouží váš obdiv, ne já,“ honilo se mu hlavou. Vzpomněl si na Dracovu dnešní poznámku a opět v něm vzkypěla touha po pomstě.

Z myšlenek ho vytrhl poryv větru, který se opřel do dřevěného zábradlí. Vzhlédl a zastínil si oči proti slunci. Ten den nebylo větrno a Harry hledal příčinu toho záchvěvu na obloze. Po chvíli však jeho ruka klesla do klína, jelikož nespatřil nic neobvyklého.

„Hej, Pottere, co tu děláš?“ obořil se na Harryho Draco a pomalu se snesl na zem. Harry sebou trhl. Malfoye si před tím vůbec nevšiml.

„To není tvoje starost, Malfoyi,“ opáčil, když se vzpamatoval z leknutí a vybavily se mu předchozí myšlenky.

Harry Dracovo jméno vyslovil tak, jako by to byla ta nejsprostší nadávka. Vstal ze svého místa a zamířil k východu. Dnes už neměl náladu se s Dracem znovu hádat. Nevěděl, proč tomu tak je. Netušil, proč to najednou tak cítí.

„Hej, Pottere, to jsem ti tak odporný, že se mnou nemůžeš ztratit ani pár přátelských slov?“ zavolal za ním pobaveně Draco.

Harry se zarazil uprostřed pohybu. Pomalu se otočil zpět k mladíkovi s nepřirozeně světlými vlasy, které zdědil po svém otci. Pátravě se mu zahleděl do pohledné tváře a snažil se najít stopy po jízlivost. Ke svému překvapení však žádné nenašel. Pohlédl mu tedy zpříma do očí. Byl si jistý, tedy skoro jistý, že se Draco dokáže skvěle přetvařovat.

„O co ti jde, Malfoyi?“ chtěl vědět.

„Proč jsi vždycky tak…“ odumřela Dracovi slova na rtech. Jeho rysy se stáhly do ošklivé grimasy. Ruku, ve které svíral koště, sevřel tak, až mu zbělely klouby. Prudce se nadechl a uvolnil stažený obličej. Snažil se zhluboka dýchat. Na jeho tváři se objevil křečovitý úsměv. Uvědomil si, že po zlém s tím klukem nic nesvede. Za těch pár týdnů udělal obrovský krok kupředu na své cestě k cíli. Roztržka by mohla být krokem zpět a to si nemohl dovolit.

„Vlastně,“ promluvil znovu, teď už klidněji, „když jsme tu tak… spolu… sami… Chtěl bych se ti omluvit… za tu noc na ošetřovně,“ hlesl. „A taky za to, co jsem řekl dneska u McGonagallový.“

„Cože?“ zeptal se Harry nevěřícně. Nejistě přešlápl a z jeho úst uniklo pohrdavé odfrknutí. Odmítavě zavrtěl hlavou.

„Nenuť mě, abych to opakoval,“ zasyčel Draco. V jeho šedých, skoro stříbrných, očích se zablýsklo.

„Ty ses mi právě omluvil,“ vyhrkl Harry vyjeveně. Byl tak překvapený, že se nevzmohl na žádnou sžíravou poznámku.

Harry si uvědomoval úsilí, které musel Draco vynaložit na to, aby řekl těch pár slov. Malfoyové neměli ve zvyku se omlouvat, nebyli zvyklí připouštět, že udělali něco, co nebylo správné.

„Jdu pryč,“ prskl Draco a vztekle odhodil famfrpálový plášť, aby mu nebránil v chůzi. „Tohle nemá cenu.“ Když procházel kolem Harryho, neomaleně do něj strčil ramenem. Vzápětí se však zarazil. Otočil se čelem k Harrymu. Chvíli na sebe jen tak zírali a vyměňovali si pohledy, kterými se vzájemně odhadovali.

Náhle se Draco probudil ze své strnulosti a udělal krok směrem k Harrymu. Harry si bezděky olízl náhle suché rty.

Draco udělal to samé. Při pohledu na lesknoucí se Harryho ústa pocítil náhlou touhu svého protivníka políbit. Prudce chytil Harryho za hábit u krku a přitáhl si jej k sobě. Drsně, až skoro surově, se přisál k těm lákavým vlhkým rtům a hluboce Nebelvíra líbal.

Když ho pustil, ušklíbl se a chladně pronesl: „Tomuhle říkám polibek,“ otočil se a hrdě odkráčel. Zanechal za sebou naprosto konsternovaného Pottera.

Harry ještě pár okamžiků nabíral dech a jeho ruka sjela dolů, k rozkroku, kde se Dracův čin dost tvrdě projevil. Ještě, že se ve škole musí nosit hábity, jinak by snad Harry musel na tribuně zůstat, dokud se erekce nezbaví.

Jakmile si nebelvírský chytač plně uvědomil situaci, naštval se. Tak tohle Dracovi nedaruje. Však on ho donutí... donutí... plazit se po zemi a škemrat.


Viditelně naštvaný Harry vrazil do nebelvírské společenské místnosti, neomaleně odstrčil nějakého prváka a praštil sebou do křesla.

„Harry, děje se něco?“ ptala se ho Hermiona.

„Nic, co by mělo?“ utrhl se na ni otázaný.

„Tak promiň, ale nevypadá to tak. A do toho prváka si nemusel strkat. Měl by ses mu omluvit,“ Hermiona se nedala odbýt a navíc si neodpustila kázání.

„No tak jo,“ protáhl Harry, otočil se na vyděšeného mladšího spolužáka a řekl: „Tak promiň, já nechtěl.“

„Stačí, Hermiono?“ obrátil se zpět k dívce.

Pak se Harry sebral a odešel do své ložnice.

Lehl si na postel a pomalu přebíral útočící myšlenky. Co to všechno má znamenat? Proč ho Draco políbil? Jak to, že se mu omlouval? Co tím vším sleduje?

Přivolaná vzpomínka na polibek od Malfoye sebou přinesla i zvláštní pocit a vyvolala odezvu v Harryho kalhotách.

„Sakra!“ zaklel Harry. Teď si bude muset ulevit sám. Ale to Dracovi vrátí. On ho dostane. Tentokrát půjde všechno tak, jak si Harry začal plánovat. Zkrotí tu Malfoyovskou povahu.

Jak tak přemýšlel, téměř nevědomky si rozepnul kalhoty, a pomalu zpracovával svou erekci. Co na tom, že může každou chvíli někdo vejít. Harry se potřeboval uvolnit, protože momentálně nebyl schopen žádné jiné myšlenky, nebo činnosti.

Ó, Merline, když si mladý Potter představil, jak Dracova vlhká ústa polykají jeho penis, a oči...ty šedé, chladné oči s tvrdým výrazem...

Za chvilku bylo po všem. Ale tohle nemohlo Harryho plně uspokojit. Silně zatoužil po tom, aby ho Draco vzal do těch svých sladkých úst, kouřil a při tom poníženě klečel u Harryho nohou. Ano. Tak to udělá.

*****

„Hej, Pottere, chceš slyšet vtip?“ ozval se Draco, když ho Harry o pár dní později míjel na chodbě na cestě do nebelvírské společenské místnosti.

„Dej mi pokoj, Malfoyi,“ opáčil otráveně Harry. Ještě nenašel způsob, jak uskutečnit svůj plán a to ho nepředstavitelně štvalo.

„No tak, Pottere, nebuď suchar,“ protáhl líně Draco a mírně se usmál. „Koukám, že potřebuješ zvednout náladu.“

Harry nebyl na Malfoyovy vtípky nijak zvědavý, ale čím dřív si otravný Zmijozel přijde na své, tím dřív mu dá pokoj.

„Tak to vyklop, nemám na to celej den,“ vydechl Harry.

„Jak si přeješ, Pottere,“ vysekl mu Draco posměšnou poklonu. „Jen je škoda, že tu s tebou nejsou tvoji přátelé, určitě by se taky rádi pobavili.“ Harry po něm loupl netrpělivým pohledem a tak Draco radši přešel k věci.

„Takže… Potter a Weasley se chtějí pořádně ožrat a zjistí, že mají posledních 150 svrčků.“ Harry mírně pozvedl obočí, ale zůstal zticha.

„Potter je vezme a koupí za ně uzenku,“ pokračoval Draco ve svém vyprávění. „Weasley je na něj naštvanej: To se ti povedlo, za co teď půjdeme chlastat? Potter na to: Mám super nápad... uvidíš! Půjdeme do hospody, objednáme 2 Ohnivé Whisky, já si strčím tu uzenku do poklopce, ty si klekneš na kolena a strčíš ji do pusy... Domluveno! Vstoupili tedy do první hospody, objednali 2 Ohnivé Whisky, Potter si strčil uzenku do poklopce, Weasley si kleknul a začal mu "HO" kouřit. Hospodský se vytočil, že takové prasárny ve své hospodě nehodlá trpět a vyrazil je... bez placení, samozřejmě... Situace se opakovala v každé jimi navštívené hospodě. Před desátou hospodou běduje úplně ožralej Weasley, že ho bolí kolena a pusa, že už má vážně dost!!! Na to Potter: A co mám říkat já? U páté hospody jsem ztratil tu zasranou uzenku!!!“

Draco skončil a spolu s Crabbem a Goylem propukl v hlasitý smích. Všichni, kteří byli poblíž, se po nich zvědavě otáčeli.

Harry sevřel ruce v pěst tak silně, až mu zbělely klouby, což bylo jedinou známkou jeho rozčílení. Ve tváři se mu nepohnul ani jediný sval. Když si toho Draco všiml, trochu znejistěl a přestal se smát. Čekal, že na něj Harry každou chvíli vytáhne hůlku a nebo odejde. Harry tam však jen stál a mlčel.

„Copak, Pottere, nemáš co bys mi na to řekl?“ zasyčel Draco nenávistně.

„Mám… Lituju tě, Malfoyi,“ odpověděl Harry klidným hlasem.

„Lituješ?“ otázal se Draco se zdviženým obočím. Čekal cokoliv, ale tohle ne.

„Jasně. Řekl bych totiž, že už ti to hodně dlouho nikdo pořádně neudělal,“ vmetl mu Harry do tváře. „Jinak bys totiž neměl potřebu vykládat takový vtipy,“ dodal a otočil se k odchodu.

„To má být návrh, Pottere?“ ušklíbl se Draco. „Já mám taky jeden. Co kdybys…“

„Co kdyby jste oba zmlkli a následovali mně, pánové,“ ozval se Dracovi za zády chladně odměřený hlas profesora lektvarů.

Zatímco si Harry připadal jako odsouzenec kráčející ke katovu špalku, i když si byl vědom toho, že nic neprovedl, v Dracově chůzi se odráželo sebevědomí někoho, kdo je skálopevně přesvědčený o vlastní nesmrtelnosti.


Snape šel stále dva kroky před chlapci a během cesty do své pracovny neřekl ani slovo. Když konečně všichni tři stanuli před tak dobře známými dveřmi, Harry pocítil, jak se mu sevřel žaludek a pokouší se o něj mdloby. Matně vnímal, jak profesor lektvarů prudce rozrazil dveře, a pozoroval jeho černý plášť, který za ním zlověstně vlál. Snape se posadil za stůl ve své pracovně a čekal na chlapce, až vejdou. Pokynul jim, aby se oba posadili, mávnutím hůlky zabouchl dveře a uzamkl je kouzlem.

Hodnou chvíli v místnosti panovalo naprosté ticho. Snape oba chlapce propaloval zlobným pohledem a přitom si pohrával se svou hůlkou. Když konečně promluvil, Harryho zamrazilo a jen stěží ovládl zachvění.

„Už jednou,“ začal Snape tichým mrazivým hlasem, „jsem vás oba varoval, abyste si na mě dávali pozor. Zdá se však, že ani jeden z vás mě nebral moc vážně,“ Snape se při těch slovech ušklíbl.

„Proto teď, budete oba dva za své ignorantství pykat,“ dokončil Snape a znovu se opřel o opěradlo židle.

„My… my oba?“ vykoktal ze sebe Draco nevěřícně.

„Ano, pane Malfoyi. Mluvím snad tatarsky… nebo máte tak dlouhé vedení?“ odpověděl mu Snape jízlivě a zjevně se dokonale bavil zděšením v Dracových očích.

„Takže,“ pokračoval Snape, jako by nikdy nebyl přerušen, „svůj trest si odpykáte dnes se mnou,“ oznámil jim. Vstal a přešel ke dveřím. Pak je otevřel, čímž studentům ve své pracovně naznačil, že je jejich návštěva u konce.

„Čekám vás před Hagridovou chýši v sedm hodin. A teple se oblékněte,“ doporučil jim, když už chlapci byli skoro venku. „Půjdeme totiž do Zapovězeného lesa,“ ušklíbl se a zabouchl za nimi dveře.

Draco zůstal stát jako opařený a konsternovaně hleděl na zavřené dveře Snapeovy pracovny. Myšlenky se mu honily hlavou jako stádo splašených koní a on nemohl uvěřit tomu, že mu ředitel jeho koleje dal školní trest. A ještě k tomu s tím zatraceným Nebelvírem. Navíc v Zapovězeném lese. Jak si to sakra mohl Snape vůbec dovolit? Draco je přece Malfoy a těm se školní tresty nedávají. Sakra! Draco se prudce otočil, aby zjistil, že Potter za ním stále stojí a potutelně se usmívá.

„Ty se tím snad ještě bavíš?“ vyprskl na něj Draco své obvinění.

„Bavím? Já? Vážně myslíš, že je pro mě zábava strávit s tebou a se Snapem večer v Zapovězeném lese, “ vrátil mu Harry stejně nepříčetným tónem, ale v hlavě se mu přitom rodil ďábelský plán. Konečně věděl, jak dostat Malfoye na kolena. Konečně měl vhodnou příležitost a Harry byl rozhodnut té příležitosti využít. Tentokrát už ano. Prudce se otočil na podpatku a zamířil do nebelvírské věže. Jestli to má vyjít, potřebuje plán. Zatraceně dobrý plán.

Draco se vydal přesně opačným směrem. U brnění vyštěkl heslo, vešel do společenské místnosti Zmijozelu a vztekle se posadil na pohovku. Jeho krev vřela a on by nejraději něco rozmlátil. Klid Draco, klid. Draco se snažil uklidnit a přemýšlet chladně, ale k čertu, jak on toho Snapea právě teď nenávidí a Pottera jakbysmet.


Čas se neuvěřitelně vlekl a Draco byl čím dál naštvanější. U oběda skoro nic nesnědl a večeře se ani nedotkl. Jediné, co ho alespoň trochu těšilo, byl fakt, že Potter na tom asi nebyl o moc lépe, podle toho, jak se rýpal ve svém jídle.

Draco pohledem na hodiny zjistil, že už je nejvyšší čas vyrazit. Hodil na sebe tedy teplý plášť a vyrazil na školní pozemky. Když se blížil k Hagridově chýši, mohl vidět svého profesora péče o kouzelné tvory, jak se o něčem baví s Potterem a divoce při tom gestikuluje. Z druhé strany spatřil přicházet vysokou postavu. Nepochybně profesor Snape. Draco přidal do kroku a připojil se k Potterovi a jeho obřímu příteli těsně předtím, než dorazil i Snape. Draco k němu vzhlédl, ale neodvážil se říct ani slovo. Snape prohodil několik slov s Hagridem, který jim potom podal lampy a ztratil se ve své chýši.

„Tak jdeme,“ vybídl je Snape a vyrazil směrem k Zapovězenému lesu.

Chlapci ho následovali jen velmi neochotně. Začalo se pomalu stmívat a Draco neměl Zapovězený les rád. Úplně mu stačilo, když tu musel být, coby prvák a opravdu netoužil si to zopakovat.

Snape je vedl po nějaké cestičce hlouběji do lesa. Stromy začaly houstnout a les se stával tmavším. Cesta se začínala ztrácet.

Draca se zmocnil opět ten podivný pocit, jako když tu byl minule. Vůbec se mu nelíbila představa, že je v noci v Zapovězeném lese, s Potterem a navíc ty prapodivné zvuky a pachy. Najednou se Snape zastavil.

„Tady se rozdělíme,“ informoval je Snape a samolibě se ušklíbl.

„Ro-ro-rozdělíme?!“ vykoktal ze sebe Draco a vrhnul zoufalý pohled na Pottera.

„Ano, pane Malfoyi, rozdělíme,“ přesvědčil Snape. „To co hledáte, pane Malfoyi, je kořen asfodelu,“ dodal a zmizel mezi stromy.

„Kořen Asfodelu?“ zopakoval Draco nevěřícně. „No bezva, on si nás tu nechá samotný a chce, abychom hledali nějakej zatracenej kořen!“ vyprskl Draco vztekle a vyrazil opačným směrem než šel Snape.


„Hej, Malfoyi, kam jdeš?“ křikl za ním pobaveně Harry. Myslel, že se Draco zastaví, ale ten šel stále dál. Stále hlouběji do tmavého lesa.

„No tak, Malfoyi!“ vykřikl Harry a rozběhl se za Dracem.

„Dej mi pokoj, Pottere,“ vrčel Draco a ještě přidal do kroku. Harry ho došel, chytil ho za zápěstí a prudce otočil k sobě.

„Přestaň blbnout, Malfoyi, takhle nejen, že nic nenajdeme, ale ještě k tomu se ztratíme,“ upozornil ho Harry důrazně. V jeho hlase bylo patrné podráždění. Draco jako by ho ani neposlouchal. Vytrhl se mu ze sevření a začal utíkat pryč. Harry si jen povzdechl a nechal Draca Dracem. Konec konců, Harry měl svých starostí dost.

Zrovna přemýšlel, kde by tak našel ten hloupý kořen, a lovil v paměti, co jim říkal Snape, když ho z úvah vytrhl Dracův výkřik. Rychle se rozběhl k místu, odkud zvuk přišel a po chvíli doběhl na nějakou mýtinu, v jejímž středu byla velká jáma, do které Draco spadl.

Harry se nahnul nad jámu, ve které teď Draco bezmocně stál.

„Mohl bys přestat hloupě civět a vytáhl mně ven?“ zavrčel zase Draco nahoru k Harrymu.

„Mohl, ale co z toho budu mít?“ pokrčil Harry rameny.

„Pottere, já si nedělám srandu,“ Draco začínal pociťovat paniku.

„Já taky ne,“ ušklíbl se Harry a odstoupil od jámy. Tak, aby na něj Draco neviděl.

„Pottere… Pottere… No tak, Pottere!!!“ Draco už byl vážně hysterický.

„No tak dobře, sakra… udělám,“ Draco se snažil uvažovat, „udělám cokoliv, co budeš chtít…jen mě odsud vytáhni,“ dokončil Draco. Draco v tu chvíli nebyl schopen racionálně myslet. Vůbec ho nenapadlo, že má hůlku a tudíž, že si může pomoci sám.

Harry udělal několik kroků k jámě. Konečně měl Draca tam kde ho chtěl mít.

„Cokoliv?“ zeptal se zkoumavě a v hlase měl zvláštní tón.

Draco na chvíli zaváhal. Jak mohl být tak hloupý a slíbit Potterovi něco takového? V tom uslyšel z dáli zlověstné zavytí.

„Jo, cokoliv,“ vyhrkl ze sebe rychle.

„Fajn,“ ušklíbl se Harry a natáhl k Dracovi ruku, aby mu pomohl vylézt. Harry si Draca zkoumavě prohlížel, jako když lovec odhaduje svou kořist. Draco nasucho polkl a proklínal sám sebe za svou neskutečnou hloupost, ale moc dobře věděl, že teď už nemůže couvnout. Neměl na výběr a to ho neskutečně děsilo a zároveň vzrušovalo.

„Tak…tak co chceš?“ vyhrkl ze sebe Draco trochu nedočkavě.

Harry ho pomalu obcházel a zastavil se za jeho zády. Přistoupil k němu blíž a ztišil svůj hlas do sotva slyšitelného šepotu.

„Tebe…“ vydechl mu do ucha. „Chci tě vidět, jak mně na kolenou prosíš o slitování,“ pokračoval Harry, „jak žadoníš o to, abych tě udělal,“ dokončil Harry a zase od Draca ustoupil.

Ten se k němu prudce otočil. Na jednu stranu ho představa toho, o co ho teď Potter žádal, hrozně vzrušovala. Chtěl to udělat. Chtěl Potterovi vyhovět a … nechat se jím ovládat. Plnit jeho příkazy. Na druhou stranu přece měl svou hrdost, přece se nemohl před Potterem takhle ponížit, přece... Co by tomu řekl jeho otec a jeho přátelé. Přece nemohl chtít…

U Merlina, Draco po Harrym toužil tak, jako ještě nikdy. Váhavě k němu přistoupil a nesměle si olízl rty. Potter před ním stál pevně a rovně jako svíčka. Jeho rysy byly tvrdé a jeho oči nečitelné. Draco přistoupil ještě blíž a nejistě ho políbil na ústa. Harry na to ale nijak nezareagoval. Neopětoval Dracův polibek. Jen tam dál stál. Mladý Malfoy se mu zadíval do očí. V tu chvíli mu bylo jasné, že se jeho nebelvírský protivník rozhodl si svůj pocit nadvlády dokonale užít a nijak mu jeho úkol neulehčí.

Dobře, asi bych se měl snažit trochu víc, řekl si blonďák v duchu a políbil tmavovlasého chlapce o něco vášnivěji. Využil toho, že Potter nepatrně pootevřel ústa a vnikl do nich jazykem. Rozhodl se prozkoumat každou skulinku a ochutnat je. Propletl svůj jazyk s tím jeho a dráždivě se o něj otíral. Přitáhl si Harryho víc k sobě a jednu nohu vmanévroval mezi jeho stehna. Mohl cítit erekci formující se v jeho kalhotách. Přesto se nezdálo, že by to chlapce s jizvou nějak vyvádělo z míry. Na rozdíl od Draca, který už teď byl vzrušený tak, až to skoro bolelo.

Potterova vlažná reakce na jeho snažení ho dováděla doslova k šílenství. Začal své stehno třít o jeho erekci, jeho ruce zajely pod nebelvírskou uniformu a začaly ho hladit po zádech a břiše. Musel uznat, že Harryho kůže byla jemná a hebká a že chlapec nádherně voněl.

Mladý Malfoy se o Pottera začal otírat ještě víc, částečně proto, že konečně začal na jeho snažení reagovat, částečně proto, že byl sám napůl šílený touhou. Zatáhl za sponu spolužákova hábitu a nechal ho spadnout k jeho nohám. Už už se chystal zbavit ho i svetru, když ho od sebe Potter odstrčil. Draco se na něj nechápavě zadíval. O co tomu prevítovi sakra zase jde? Vždyť to do teď šlo docela dobře, myslel si Draco, ale nic neřekl.

„Na kolena!“ přikázal Harry tvrdě. Tón jeho hlasu nepřipouštěl diskuzi.

Světlovlasý chlapec na něj zůstal zírat jako opařený. V mysli se mu vybavila Potterova předchozí slova: „Chci tě vidět, jak mně na kolenou prosíš o slitování“. Draco se maličko zachvěl a klesl na kolena. Pozoroval Harryho, jak pomalým rozvážným krokem došel až k němu. Mlčky nad ním zůstal stát a jeho ruka zajela do skoro až nepřirozeně blonďatých vlasů.

Draco se do jeho doteku lehce opřel a chvějícími se prsty začal rozepínat Potterovy kalhoty, aby osvobodil jeho erekci. Pak si znovu navlhčil suché rty a vzal špičku nebelvírova penisu do úst. Lehce ji sál a přejížděl po ní jazykem. Jednou rukou jemně přejížděl po jeho erekci a druhou se zapřel o jeho boky, aby získal stabilitu.

Cítil, jak se Potter nepatrně chvěje a jeho svaly se napínají. Draco ještě několikrát přejel jazykem po celé délce Harryho penisu a pak ho vzal celý do úst. Mírně se pousmál, když Potterovi unikl tichý sten a začal ho zpracovávat.

Draco pravidelně měnil tempo i způsob. Jednou ho jemně sál a laskal jazykem, podruhé ho nelítostně polykal. Nechal ho skoro vyklouznout ze svých úst a pak ho zase celý pohltil. Cítil, jak se Potter začíná chvět a věděl, že už dlouho nevydrží. Ještě trochu zintenzívnil svou stimulaci a netrvalo dlouho a Harry se mu udělal do úst. Draco měl ze začátku trochu problém, ale nakonec se mu podařilo všechno spolykat.

Potter ho vytáhl na nohy, když Draco nechal jeho ochablý penis vyklouznout ze svých úst. Prudce ho přitiskl ke stromu, o který se do teď opíral a vášnivě ho políbil. Když v Dracových ústech ucítil vlastní chuť, uniklo mu zasténání. Jen neochotně vzápětí polibek přerušil.

„Zbytek si vyberu později,“ vyrazil ze sebe Potter udýchaně, když se jejich rty rozdělily. Zapnul si kalhoty a jako nic odkráčel směrem k místu, ze kterého vyšli.

Draco zůstal stát jako opařený. Nemohl uvěřit tomu, co právě udělal. Nemohl uvěřit tomu, že ho Potter nejdřív takhle vyprovokoval a teď ho tu nechal jen tak. Draco tam ještě chvíli nechápavě stál a pak se vydal také zpět. Když došel na místo, ze kterého původně vyšli, Snape už tam byl také.

„Předpokládám, že jste nic nenašli,“ ušklíbl se Snape, když k němu Harry dorazil.

„Ne, pane,“ odpověděl mu okamžitě nebelvírský student.

„To jsem si mohl myslet,“ zareagoval na Harryho slova Snape a pak pohlédl někam za chlapcovu hlavu. „Á, pan Malfoy,“ protáhl teatrálně. „Výborně. Tak jdeme zpět,“ oznámil a vyrazil ven z lesa. „Nebo tu chcete strávit noc a nechat se něčím sežrat, pane Malfoyi?“ křikl přes rameno, když si uvědomil, že ho Draco nenásleduje.

Ten si až teď uvědomil, že stále stojí na místě a pozoruje Potterova záda. Nepatrně se oklepal, jako by tak ze sebe mohl setřást to zvláštní omámení a vyrazil za svým profesorem lektvarů.


Zatímco Harry uléhal plně spokojen a uspokojen, Draco se cítil ponížen a frustrován situací, ve které ho Potter nechal. Jeho erekce volala po uvolnění. Odebral se tedy do koupelny a s vydatnou pomocí představy s opačným scénářem, než právě zažil, se napětí zbavil. Pak se osprchoval, lehl si do postele a ještě dlouho se mu hlavou honily vzpomínky na své pokoření.

Zvláštní na tom bylo, že z určitého pohledu to Draca také uspokojovalo. Jen ten závěr, to byla řádná podpásovka, hodná spíš studenta Zmijozelu, nikoli Nebelvíra. Možná, že tenkrát udělal Moudrý klobouk chybu, že zařadil Pottera do Nebelvíru.

Mladý Malfoy sebou ještě dlouho poté, co ulehl, vrtěl. Nemohl najít nejvhodnější polohu ke spánku. Také jakmile zavřel oči, pronásledoval ho výraz těch zelených, obrýlených.

Když Draco konečně usnul, zdálo se mu o své odplatě. Ze sna se usmíval svým typickým Malfoyovsky povýšeneckým způsobem.


Chlapec, který dosáhl svého - prozatím, usnul klidně, ale nad ránem se probudil. Zdálo se mu, že stojí u jezera v Zapovězeném lese a znovu vidí shluk mozkomorů nad zhroucenou postavou na břehu. Všechno kolem bylo jakoby mrtvé, spálené mrazem, který vycházel z černých postav. Sirius! Musí mu pomoci!

Ale tentokrát to nebyl jeho kmotr Sirius. Harry zaostřil pohled. Cíl útoku mozkomorů byl menší postavy, než Harryho kmotr. Světlé vlasy, slepené blátem a krví, hábit z drahé a kvalitní látky...Malfoy. Draco Malfoy.

Nemohl se jen tak dívat, jak se mozkomoři chystají vysát ze spolužáka duši, ani když byl zmijozelský. Vtom Draco ve snu zvedl hlavu a podíval se na Harryho pohledem, ve kterém byla zoufalá prosba. Chlapec s jizvou dál nečekal a rozběhl se k té bizardní skupince. Jen doběhl s hůlkou v ruce, chystaje se vyvolat patrona, jeden z mozkomorů se k němu otočil a z pod černé kápě na Harryho pohlédly mrazivé oči Dracova otce. To Pottera zarazilo, ale ne na dlouho. Vykřikl a svým vlastním výkřikem se vzbudil.

Posadil se na posteli a mnul si jizvu. Přemýšlel o tom, co se mu zdálo - mohlo to mít nějaký význam? Ano, slýchal občas řeči o Malfoyových, ale nikdy jim moc nevěřil. Co když Dracův otec je opravdu na svého syna nepřiměřeně přísný? Co asi musí Draco snášet od svého panovačného otce?

Na chvíli bylo Harrymu Draca docela líto. Možná je lepší nemít žádného tátu, než takového, jakým bezesporu byl Lucius Malfoy.

Mladý Potter si vybavil podobu Malfoye juniora. Znovu viděl jeho prosebný pohled Už se mu nezdál tak zavrženíhodný. Harry měl pocit, že musí přehodnotit svůj postoj k Dracovi. Přinejmenším by o tom měl alespoň přemýšlet.

Vlastně je Draco docela hezký. Ty jeho vlasy, světlé, jemné, jeho bledá pleť, tak interesantní, jeho šedé oči s předčasně dospělým výrazem. Co se za těma očima vlastně skrývá?

Co se to se mnou děje, uvažoval Harry. Přeci Zmijozel a Nebelvír jsou proti sobě a ne, že spolu začnou... co vlastně? Chlapec, který přežil se v sobě přestával vyznávat.

Pocit vítězství si v něm pomalu přestával lebedit a začal ho střídat pocit jiný, neznámý a špatně identifikovatelný.

Potterovi se už nepodařilo usnout, stejně museli za hodinu vstávat.

Vstal tedy už teď, provedl běžnou ranní hygienu, oblékl se a šel na snídani. Takhle brzo tam skoro nikdo nebude a Harry se potřeboval vyhnout Malfoyovi. Po tom snu, co jej probudil by se mu nejspíš nedokázal podívat do očí.

Ve Velké síni opravdu téměř nikdo nebyl, jen Harry, profesor Snape a tři mrzimorští studenti. Profesor Snape překvapeně pohlédl na Pottera - co se děje, že vstal dnes tak brzo? Obyčejně chodí na první hodiny se zpožděním. Dál si ho víc už nevšímal a věnoval se své snídani.

Harry už asi deset minut míchal vychladlý čaj a hypnotizoval topinku. Měl sice hlad, ale nedokázal zvednout ruku a topinku si vzít.

To už se do Velké síně začali trousit ostatní studenti. Harry zpanikařil, když uviděl hlouček zmijozelských, ale pak si ulehčeně oddychl. Draco mezi nimi nebyl.

Rychle snědl topinku, vypil čaj a z Velké síně téměř utekl. Stejně se ale setkání s Malfoyem nevyhne, protože mají první dvě hodiny lektvary.


Před sklepní učebnou stál Harry jako první.

„Harry, kde jsi byl? Celou dobu tě s Hermionou hledáme?“ oslovil Harryho Ron, jen co dorazil ke dveřím, u nichž jeho kamarád čekal.

„Nemohl jsem spát, tak jsem vstal dřív,“ pokrčil oslovený rameny.

A už tu byl profesor Snape, odemkl učebnu, aby mohli studenti vejít dovnitř. Harry byl tomu rád, protože neměl náladu odpovídat Ronovi a Hermioně na jejich otázky. Posadil se na své místo a čekal, až začne vyučování.

Do třídy vstoupil Draco a v závěsu za ním Crabbe a Goyle. Jak Malfoy míjel sedícího Harryho, podíval se na něj a v očích měl zvláštně něžný výraz. Součást jeho plánu, protože když už si byl jistý, že ho Harry nevidí, změnil svůj výraz na spokojený škleb.

*****

Harry seděl na okně a shlížel na zasněžené bradavické pozemky. Jako obvykle se mu do mysli vplížily myšlenky, které se týkaly Draca. Stěží vnímal rozruch panující v ložnici, kterou sdílel s Ronem, Seamusem a Deanem. Všichni balili a chystali se na cestu domů, ke svým rodinám. Všichni, až na Harryho. On bude trávit Vánoce v Bradavicích.

Ronovo pozvání, aby jel s nimi, s díky odmítl. Je jedno, jestli bude tady, nebo v Doupěti. Ať tak či tak, stejně bude sám. Jeho nejlepší přítel měl oči jen pro Hermionu. Harry si povzdechl. „Harry, neviděl jsi ten červený balíček?“ zeptal se Ron a nešťastně pobíhal po pokoji. Svoji otázku musel několikrát zopakovat, než ho černovlasý chlapec vzal na vědomí.

„Jaký balíček, Rone?“ odvrátil se Harry od okna a rozhlédl se po jejich obvyklém nepořádku. „Přece dárek pro Hermionu,“ opáčil Ron. „Nemůžu ho nikde najít,“ zaúpěl.

„Zkus se podívat pod postel,“ poradil mu Harry nevzrušeně a opět vyhlédl z okna.

Nevnímal poletující vločky ani sníh třpytící se v ranních slunečních paprscích. Viděl Dracovu tvář, na které se měnily různé výrazy. S úšklebkem plným opovržení se už dávno smířil. Ani výsměch mu tolik nevadil. Co ho však mátlo, byl úsměv a něžný třpyt v Dracových očích, touha a příslib. Harry byl čím dál zmatenější a zmatenější. Vyvádělo ho to z míry.

Od té příhody v lese se mezi nimi nic nestalo. Alespoň ne nic neobvyklého. Harrymu se o Dracovi každou noc zdálo, každé ráno se budil nenaplněnou touhou. Díky tomu byl stále podrážděný a nemohl se na nic soustředit. Spousta učitelů si začala stěžovat, že značně polevil ve svém studijním úsilí, a Snape mu dokonce pohrozil, že jestli nezačne pracovat alespoň tak, jako předtím, že ho z hodin lektvarů vyrazí. Najednou mu to bylo nějak jedno.

Ani Hermiona s ním nic nesvedla. Jakmile na něj při vypracovávání domácích úkolů přestala dohlížet, odložil brk a koukal do prázdna, ztracen ve snech. Hermioniny prosby ani hysterické ječení s ním nehnuly. Vztekaly ho její starostlivé pohledy a neustálé vyptávání, jestli je v pořádku. A když se k ní přidal dokonce i Ron… Jenomže Harry si nemohl pomoci.

Kromě tohohle dny plynuly normálně. Škola, studium, občasné návštěvy Prasinek a famfrpálové zápasy. Najednou tu byl první sníh, vánoční ples… Harrymu se před očima vybavila Dracova vysoká štíhlá postava ve společenském hábitu. Moc mu to slušelo.

Harry z dálky zaslechl zahoukání Bradavického expresu, který měl studenty dopravit do Londýna. Bylo to znamení, že je čas jít.

„Harry, půjdeš s námi?“ oslovil ho Ron. Byl sbalený, oblečený a připravený k odchodu. Harry nepochyboval, že na něj Hermiona už netrpělivě čeká ve společenské místnosti.

Sklouzl z okna, rychle se oblékl a cestou ke dveřím si ještě kolem krku omotal dlouhou šálu v barvách Nebelvíru.

Cesta do Prasinek proběhla za družného hovoru. Harry se pak na nástupišti s přáteli rozloučil a popřál jim šťastnou cestu. Z okénka rozjíždějícího se vlaku si ještě vyslechl od Hermiony různé obavy týkající se jeho osoby a rozkazy, že se má opatrovat a psát.

Zachumlaný v zimním plášti se chvíli potuloval po vánočně vyzdobených Prasinkách. Pak se vydal zpět do hradu.

„Pottere,“ uslyšel za sebou známý hlas, když vstoupil do haly bradavického hradu. Otočil se a stanul tváří v tvář Snapeovi.

„Pane,“ pozdravil ho Harry.

„Zůstáváte na Vánoce?“ zajímal se Snape o očividné.

„Ano, pane.“ Harry svou odpověď doprovodil lehkým kývnutím.

„Pan Weasley vás nepozval?“ vysmíval se profesor. Dobře si všiml, že se teď pan Weasley zajímá jen o slečnu Grangerovou a chudák Potter jim dělá křena. Nikdo by neměl Vánoce trávit sám, prolétlo mu hlavou. V duchu se za své myšlenky okřikl!

Harry vzhlédl a pátravě se zahleděl do Snapeovy tváře. On byl ten poslední člověk, kterého hodlal zasvěcovat do svého soukromého života.

„Do toho vám nic není,“ odpověděl ostřeji než zamýšlel.

„Dávejte si pozor na pusu, Pottere,“ zasyčel Snape a mírně se předklonil. Jeho pravé obočí vylétlo vzhůru. „Já nejsem Weasley. Tenhle tón si pro příště vyprošuji.“

„Ano, pane,“ řekl pouze Harry.

Snape se bez dalšího otočil a zmizel na schodech do sklepení.


Draco za sebou zavřel dveře a nechal tašku, která ho následovala, klesnout na zem. Stáhl si kožené rukavice a čepici a rozhlédl se po obrovské hale Malfoy Manor. Venku mrzlo až praštilo a Dracova jinak velmi bledá tvář byla zrůžovělá mrazem.

„Otče, matko, jsem doma!“ zavolal a hodil rukavice a čepici skřítkovi, který se před ním objevil.

„Mladý pan Malfoy,“ zaskřehotal ušatý domácí skřítek uctivě a hluboce se uklonil.

„Odnes to do mého pokoje,“ poručil mu Draco chladně. „A nepřej si mě, pokud něco rozbiješ. Jsou tam křehké věci,“ podotkl stroze.

Hala byla nádherně vyzdobená a dýchala vánoční atmosférou. Na kulatém stolku uprostřed místnosti byl veliký adventní věnec a všude kolem byly rozmístěné girlandy ze smrkových větví, jmelí a květů cesmíny. Přímo naproti hlavnímu vchodu stál obrovský vánoční strom, který se tyčil do výšky dvou pater.

Byl vskutku impozantní, ostatně jako vše, co rod Malfoyů vlastnil nebo dělal.

„Draco, drahoušku,“ objevila se na odpočívadle schodiště půvabná plavovlasá žena. „Konečně jsi tu,“ usmála se.

Narcissa Malfoyová začala sestupovat dolů a Draco ji pozoroval. Všiml si, že i na zábradlí schodiště jsou připevněny přírodní řetězy. Ty ho však nezajímaly ani zdaleka tak, jako jeho krásná matka. Měla na sobě drahé večerní šaty černé barvy zdobené krajkou, které obepínaly její útlé tělo a zdůrazňovaly svůdné křivky. Možná až příliš útlé, napadlo Draca.

Dracova tvář se zachmuřila. Ona ho tak milovala a on neuměl nic jiného, než jí ubližovat. Byla pro něj jen věcí, majetkem, ozdobou, kterou si člověk připne na klopu, aby ji všichni viděli a obdivovali. A přitom ona udělala vše, co mu na očích viděla. Splnila jakékoliv jeho přání ještě předtím, než je vyslovil. Lucius Malfoy je jejím prokletím…

„Proč se mračíš, miláčku?“ došla k němu Narcissa a políbila ho na tvář. „Trápí tě něco?“

„Dobrý den, matko,“ pozdravil ji Draco formálně a odtáhl se z dosahu jejích paží pro případ, že by se objevil otec. Ještě, že to udělal.

„No né, to jsou k nám hosti. Synáček se konečně uráčil přijít domů,“ozval se Lucius Malfoy a vyšel z knihovny. „Čemu vděčíme za tu čest?“ zeptal se posměšně.

Draco se nadechl k odpovědi, ale Lucius ho nenechal promluvit. „Za necelou hodinu se začnou scházet hosté. Žádal jsem tě… no dobrá, tak nežádal,“ řekl, když si všiml Dracova výrazu. „Řekl jsem ti o tom. Chtěl jsem po tobě, abys přišel hned ráno,“ zasyčel Lucius. „Kdes byl?“ osopil se na syna.

„Přece se nic nestalo,“ udělala Narcissa pár kroků ke svému muži a dlaní smetla z jeho drahého kabátce neviditelné smítko. „Draco to stihne,“ snažila se uklidnit manžela.

Lucius sebou mírně trhl, když se halou rozlehl úryvek vánoční koledy, který oznamoval příchod prvního hosta. Ne zrovna jemně se zbavil Narcissiny ruky na své hrudi a proti svému přesvědčení šel sám otevřít.

„Nemysli si, Draco, že tímhle to skončilo. Později si spolu ještě promluvíme,“ houkl na syna Lucius přes rameno.

„Severusi,“ usmál se na profesora lektvarů o chvíli později Lucius a potřásl mu pravicí v kožené rukavici.

„Severusi, buď vítán,“ řekla tiše Narcissa a nechala se políbit na tvář.

„Synu, spolkl jsi jazyk?“ otočil se k Dracovi Lucius.

Draco, ač nerad, polkl jízlivou odpověď a nadechl se. Poté pozvolna vydechl. „Ne, otče,“ odpověděl naoko uctivě. „Dobrý večer, kmotře. Už jsme se dlouho neviděli,“ usmál se Draco strojeně.

„I tobě dobrý večer, drahý kmotřenče,“ zvedl hlavu od Narcissy, které něco šeptal, otočil se k Dracovi a upřel na mladíka pohled svých temných hlubokých očí.

„Asi bude lepší, když budeš mlčet, Draco. Teď jdi do svého pokoje a vhodně se oblékni,“ s odporem přejel Lucius pohledem synovu školní uniformu, která vykukovala zpod Dracova zimního pláště.

„Ano, otče,“ zasyčel Draco a vydal se po schodech nahoru. Za sebou slyšel otce a Snapea, kteří si vyměnili pár slov o nevychovaných dětech a pak se ozval smích. Bylo dost nezvyklé slyšet Snapea se smát, ale vůbec ne nepříjemné, prolétlo Dracovi hlavou.


Draco byl na cestě dolů, když zaslechl naléhavé hlasy. Zarazil se a trochu se pootočil. Zvuky vycházely z knihovny. Plavovlasý mladík se o několik kroků vrátil chodbou zpět a zastavil se kousek od dvoukřídlých dveří. V jednom z hlasů poznal otce, ten druhý patřil… Vybavily se mu chladné černé oči.

Tady byl Draco moc nápadný. Rozhlédl se, jestli ho někdo neviděl, a potom vklouzl do vedlejších dveří. Proběhl salonkem a francouzským oknem prošel na prostornou terasu, jejíž schodiště vedlo do parku. Přitiskl se ke zdi a pomalu se přibližoval k oknu otcovy pracovny. Musel postupovat opatrně, protože povrch terasy byl pokryt sněhem a ledem. Jindy by se do takových podniků nepouštěl, ale otec mluvil se Snapem. Zvědavost byla silnější než zima, která roztřásla celé jeho tělo.

Zůstal stát krok od hrany okna a nakoukl dovnitř. Vzápětí strnul. Chtěl se odvrátit, ale to prostě nešlo.

Jeho otec stál opřený o svůj pracovní stůl, byl mírně rozkročený, hlavu zvrácenou dozadu. Rukama byl zapřený o desku stolu, aby se nepřevrátil na záda. Snape klečel před ním a Malfoyův penis v pravidelných intervalech mizel v jeho ústech. Jednou rukou laskal Snape sám sebe, druhou hladil jeho otce všude, kam dosáhl.

Draco se opřel o hrubou zeď a těžce oddechoval. Proti jeho vůli se ho zmocnilo vzrušení. Obraz otce s jeho učitelem vystřídal výjev zcela jiný.

Najednou velmi silně zatoužil po Potterovi. Chtěl cítit jeho polibky a horký dech na své nahé kůži, chlapcovy ruce, které by laskaly a dráždily jeho tělo.

Přesto, že venku byla nepředstavitelná zima, Dracova tvář i tělo hořelo touhou.


Draco zvedl hlavu, když k němu do pokoje, jako tajfun, vrazil Lucius Malfoy.

„Co si myslíš, že děláš?“ spustil na syna hned ode dveří. „Dům je plný hostů a ty si tu…“ s opovržením pohlédl na nedokončenou skicu, „…čmáráš,“ vztekal se. „A ještě v tomhle,“ přejel pohledem po bílé košili, bílé vestě a černých kalhotách.

Vztek Luciuse Malfoye byl tak intenzivní, že byl skoro hmatatelný. Rysy jeho tváře byly staženy do ošklivé grimasy.

Světlovlasý chlapec beze spěchu odložil tužku, vzepřel se na rukou a posadil se. Zavřel skicář a pak teprve pohlédl na svého otce. „Trávím čas způsobem, který jsem si sám zvolil,“ odpověděl.

„Co tím chceš říct?“ zasyčel na něj Lucius.

„To, co jsem právě řekl,“ opáčil Draco unaveně, znovu vzal do ruky tužku a bezmyšlenkovitě si s ní pohrával.

„Draco Malfoyi,“ vrčel Lucius nepříčetně a oči mu plály vztekem. „Buďto okamžitě půjdeš dolů a budeš se věnovat našim hostům, nebo si táhni ke všem Salazarům,“ vyprskl na svého syna.

„No, když je to tvé přání, otče,“ vrátil mu Draco klidným hlasem, který Luciuse vytáčel ještě víc. Vstal a přešel k pracovnímu stolu, na kterém ležela jeho hůlka. Vzal ji a pevně sevřel v ruce.

„Tedy ke všem Salazarům,“ zopakoval. „Nashledanou, otče, a krásné Vánoce,“ popřál a s hlasitým prásknutím se přemístil do Prasinek.

Draco zuřil… ne on byl přímo nepříčený. Jen Merlin ví, jak svého otce nenávidí. Kdyby mohl dávno by toho blonďatého prevíta zabil. Co na tom, že to byl jeho otec.


Zima Dracovi zalézala až do kostí. Částečně také díky naprosto nedostatečnému oděvu. Stále měl na sobě drahý společenský oděv, který byl skrytý pod pláštěm z nejjemnějšího kašmíru. Byl černý a na spodním okraji lemovaný stříbrným motivem plazícího se hada.

Draco ani nevěděl jak, ale najednou stanul před obrovskými vchodovými dveřmi. Pomalu je otevřel a vešel do jako vždy nádherně vyzdobené - no dobře, na Dracův vkus možná až přeplácané – vstupní haly Bradavického hradu. Instinktivně zamířil do Zmijozelu a nasupeně sebou praštil na sedačku.

Kolej byla v tuhle dobu prázdná. Vlastně celý hrad. Kromě Draca, který se teď vrátil, tu zůstal už jen Potter, dva třeťáci z Havraspáru a dva z Mrzimoru. Žalostná bilance, pomyslel si Draco. Pravda, pořád lepší než být doma a poslouchat to nudné žvatlání na společensky neutrální témata a věčné narážky jeho otce na Dracovu osobu.

Pohled na hodiny mladému Malfoyovi napověděl, že je nejvyšší čas na večeři. Ne příliš ochotně se tedy zvedl ze svého místa a zamířil rovnou do jídelny. Beztak už měl hrozný hlad, protože od oběda snědl jen nějaké cukroví, které ho ani v nejmenším nemohlo zasytit.

Když vstoupil do Velké síně, které, jako vždy, vévodil obrovský smrk, na jehož špici se blyštil andílek, zjistil, že Brumbál nechal dlouhé kolejní stoly nahradit několika menšími stolky, postavenými do tvaru podkovy, tak, aby všichni dobře viděli na profesory a oni na ně.

No fajn, zavrčel Draco v duchu a posadil se k poslednímu volnému stolu, hned vedle toho Potterova. Jeho pohled přitom ulpěl na Brumbálovi, který se tvářil, jako by bylo úplně samozřejmé, že je Draco tady. A to i přesto, že odpoledne odjel domů. Velkou síní se rozlehlo decentní zakašlání a ředitel vstal.

„Rok se s rokem sešel a my tak můžeme opět přivítat Vánoce,“ začal Brumbál svůj proslov. „A ačkoliv, konečně jako každý rok, je nás tu jen velice poskromnu,“ přejel pohledem po přítomných, „věřím, že si tento požehnaný čas lásky, přátelství a splněných přání, spolu náležitě vychutnáme.“

Že by mně Potter konečně pořádně uspokojil, prolétlo Dracovi hlavou při Brumbálových slovech a znovu pocítil vzrušení.

„A proto nyní započněme hostinu,“ usmál se vousatý muž a posadil se. Vzápětí se před všemi objevila rozličná jídla, jedno lákavější než druhé.

Draco se nakonec rozhodl pro nadívaná krůtí prsíčka s opékanými bramborami. Právě si vychutnával další sousto, když do něj Potter šťouchl.

„Hej, Malfoyi, co že jsi tady? Že by se na tebe tatíček vykašlal?“ zeptal se posměšně. Vzápětí se však za svoje slova zastyděl. Nevěděl, co to do něj vjelo. Proč byl na Draca tak krutý? Poslední dobou nechápal, proč se chová tak, jak se chová.

„Co je ti do toho, Pottere,“ opáčil Draco klidně a dal si do úst další kousek masa.

„Nic, já jen…pořád mi ještě něco dlužíš,“ protáhl Harry a skoro se rozesmál, když se Draco začal dusit masem.

„Na to zapomeň!“ zavrčel Draco a pokusil se vstát, ale Harry ho chytil za zápěstí a stáhl zpět na židli.

„Dnes v jedenáct hodin, před vstupem do Zmijozelu,“ zasyčel Harry a kvapně odešel z Velké síně.


Musel si pospíšit, protože se bál, že na něm bude vidět, jakou má radost z Dracova návratu. Srdce mu poskakovalo v bláznivém rytmu. Ale... počkat? To by znamenalo... Ne, to n… není… to ne.

„Ale ano, Harry,“ ozval se hlásek v mladíkově hlavě, „kdy si konečně přiznáš, že ses do toho Zmijozela zamiloval?“ dál ten hlásek provokoval.

Zamiloval? Harry vytřeštil oči. Vzápětí se usmál. Ano, už je to tak. Zamiloval se do Draca Malfoye a šíleně po něm toužil. Zoufale potřeboval někoho, koho bude moci milovat a kdo bude milovat jeho. Toužil po vztahu a všem, co s ním souvisí.

Pak zase posmutněl.

S Malfoyem je to těžké. Copak se v něm někdo vyzná? Nejdřív se tváří, že by Harryho nejraději proklel, a v další okamžik z jeho očí probleskuje jakýsi cit a možná i touha. Nebude lehké, milovat Malfoye.


Blížila se jedenáctá. Harry se vydal k zmijozelské koleji. Když se blížil k jejímu vstupu, uviděl, že Draco už tam stojí, opřený o zeď, se skloněnou hlavou. Vypadal docela smutně. V momentě, kdy spatřil přicházejícího Harryho, se narovnal, nasadil hrdý, Malfoyovský výraz a vykročil příchozímu naproti.

Pohlédl tmavovlasému chlapci do očí, přistoupil k němu tak blízko, že Harry mohl cítit Dracův horký dech na své tváři, změnil výraz v obličeji, sklopil oči a v odevzdaném gestu poklekl před užaslého Nebelvíra.

„Draco, vstaň, tohle přece není nutné,“ Harry byl trochu v šoku.

Malfoy ale zůstal v pokleku a tichým hlasem zamumlal: „Harry, já... já...“ pozvedl znovu oči. Ten pohled byl něžně smutný, naprosto nemalfoyovský.

Ten výraz se zaryl Harrymu hluboko do srdce.

„Draco,“ vyhrkl, „asi se mi vysměješ, ale mě už je to jedno. Já jsem se zamiloval. Do tebe.“

Blonďák vstal, usmál se, pohladil chlapce s jizvou hřbetem ruky po tváři a políbil ho. Něžně a cituplně ho políbil.

To už Harry nevydržel a bouřlivě Draca objal. Jeho srdce se třepotalo v poznání, že Draco je na tom zřejmě stejně.

„Počkej,“ zarazil Draco na chvíli Harryho. Otočil se ke vstupu do své koleje, vyřkl heslo "Zlý měsíc" a vyzval svého partnera, aby jej následoval do zmijozelské společenské místnosti.

Místnosti dominoval obrovský krb s plápolajícím ohněm. Před krbem byla veliká bílá kožešina, jinak všechno kolem mělo barvy zelené a stříbrné - tolik typické pro Zmijozel. Než se Harry stačil rozhlédnout kolem sebe, Draco byl usazený na kožešině a... pro Merlina... úplně nahý. Roztouženě se hladil po těle a s vášní, potvrzenou nepřehlédnutelnou erekcí, na Harryho kýval.

Potter výzvu nadšeně přijal. Sláva, už nemusel hrát roli dobyvačného zmetka, Draco jeho cit s největší pravděpodobností opětoval. Už nebyl nucen skrývat své city pod maskou hrubosti a násilí. Cestou k Dracovi ze sebe strhal své oblečení a za chvíli už se spolu zmítali v objetí vášně.

Jejich společné vyvrcholení na sebe nedalo dlouho čekat. Draco laskal a sál Harryho penis ústy. Ten mu oplácel tím samým.

Poté zůstali ležet vedle sebe. Draco se nazvedl na loktech a když uviděl v Harryho tváři spokojený a šťastný výraz, pokřiveně se usmál.

Má ho. Dostal ho. Teď už jen zbývá dotáhnout to do konce. Ale předtím si to ještě náležitě užije.

Dloubl do brýlatého chlapce.

„Harry…“

„Co?“ byla okamžitá reakce.

„Ale nic,“ řekl Draco a začal Harryho hladit po stehně.

„Podívej, cos provedl,“ zasmál se Harry a pohybem hlavy upozornil Malfoye na to, že je znovu připraven k milostným hrátkám.

„Já?“ zeptal se šibalsky Draco. „Tak se koukni, co děláš ty se mnou.“

Znovu se objali a líbali. Když Potter ucítil Malfoyovu ruku, jak mu šmátrá po pozadí, malinko ztuhl.

„Copak, ty nechceš?“ reagoval na strnulého milence Draco.

„Nevím, nemám s tím zkušenosti,“ přiznal se nervózně Harry.

„Tak se uvolni a neměj obavy,“ zašeptal silně vzrušený Draco.

Něžně masíroval Potterova záda, až se Harry uvolnil a Draco opět zabloudil rukama na jeho půlky. Jemně je hnětl a laskal. Opatrně se dotkl svraštělého vstupu do chlapcova těla, který se téměř svíjel blahem.

Z Harryho úst se vydral tichý sten.

„Bolí?“ zeptal se Draco a okamžitě přestal.

„N..ne. Pokračuj, prosím,“ zasténal Harry v odpověď.

Draco se usmál. Vida, Potter ho prosí...

„Accio lubrikant.“

Do Dracovy ruky vklouzla tuba s lubrikačním gelem. Trochu nabral na prsty a opatrně potřel Harryho otvor. Jedním prstem pronikl dovnitř. Harry zavzdychal.

Draco přidal druhý prst. Zastrčil oba prsty na doraz a chvilku jimi v Harrym pohyboval, než našel to, co hledal - Harryho prostatu.

Harry se vzepjal a opět ejakuloval v neskutečném orgasmu.

Ještě tu ale byla Dracova erekce, která téměř bolestivě volala po uspokojení.

Zmijozel nedal Harrymu ani chvilku na zklidnění, rychle si potřel svou chloubu lubrikantem a trochu nešetrně vstoupil do Harryho těsného otvoru.

Harry jen vyjekl, ale to jeho milence nezastavilo. Tvrdými přírazy za pár minut prudce v Harrym vyvrcholil.


Oba chlapci leželi na kožešině a hleděli do plamenů. Ten okamžik připadal Harrymu tak zvláštní a krásný, že pocítil touhu, aby nikdy neskončil.

Draco naopak přemýšlel o svém otci. Dělal s profesorem také to samé, co před chvílí on s Harrym?

„Draco?“ přerušil jeho myšlenky Harry. „Mohl bych... taky... víš co... jako ty?“

„Snad příště, teď jsem unavený,“ odmítl Malfoy Harryho prosbu. Zvedl se, posbíral své oblečení a odcházel. „Jdu spát a ty bys měl taky jít,“ prohodil přes rameno.

Harry byl příliš spokojený a šťastný na to, aby postřehl podezřele chladný tón Dracových slov. Zvedl se tedy také, oblékl se a odešel do své, nebelvírské ložnice.

Před tím, než se uložil ke spánku, se osprchoval. Pohvizdoval si nějakou melodii a myslel na to, že tyhle svátky asi budou jeho oblíbenými.

Usnul docela rychle. Zdálo se mu o Dracovi. Znovu ve snu prožíval své šťastné okamžiky. Netušil, že se jeho "sen" brzy změní v můru a to nejen noční.

*****

Harry, zachumlaný v plášti, šále v barvách Nebelvíru a s teplými rukavicemi na rukou vyběhl ven před bradavický hrad. Při první příležitosti se sehnul a nabral do dlaní hrst čerstvého sněhu. Uplácal z něj kouli a jakmile se Draco objevil na schodišti, dostal přímý zásah do prsou.

„Tak tohle si vypiješ, Pottere,“ křikl mladý Zmijozel a hbitě seběhl ze schodů do bělostného sněhu.

Za chvíli už se oba váleli ve sněhu a vesele dováděli. Ani jeden z nich si nevšiml černé postavy, které je oknem v prvním patře pozorovala.

Severus Snape si povzdechl. Historie se opakuje, prolétlo mu hlavou. Připadalo mu, jako by se vrátil o několik desítek let zpátky. Viděl sebe a Luciuse…

Dobře věděl, o co mladému Malfoyovi jde. I když to jeho otec popíral a odmítal to přiznat i sobě samému, Draco byl navlas stejný. Jakmile se pro něco rozhodl, udělal to. Když po něčem zatoužil, dostal to. Bylo vedlejší, jestli se jednalo o neživou věc či živou bytost. Severus Snape o tom věděl své…

Severus také tušil, jak bude Lucius reagovat, až se o tom dozví. Stejně, jako byl Draco povahou nesmírně podobný Luciusovi, byl i Lucius velmi podobný svému otci – Abraxasu Malfoyovi. Severus si ještě dnes dokázal do nejmenších detailů vybavit, jak se Luciusův otec zachoval, když přišel na to, že se jeho syn stýká s nečistokrevným kouzelníkem. Kupodivu fakt, že jde o muže, trápil starého Malfoye ze všeho nejméně. V té době to Severuse dost překvapilo. Dnes už ho nic, co se týkalo rodiny Malfoyových, zaskočit nedokázalo.

Severus zamrkal a znovu zaostřil na dovádějící mladíky. Přes jeho rty přeběhlo cosi, co by se při spoustě dobré vůle dalo považovat za náznak úsměvu.

Černovlasý kouzelník však neviděl Pottera a mladého Zmijozela. Podle zastřeného výrazu jeho působivých černých očí bylo patrné, že se jeho mysl opět zabývá minulostí.


„Co tu děláš?“ zeptal se Severus neutrálním tónem a odložil knihy, které nesl v náruči, na noční stolek vedle své postele.

Lucius, který ho už ode dveří doprovázel lačným pohledem svých šedých očí, se líně usmál. „Skoro to vypadá, že z mé návštěvy nemáš moc velkou radost,“ řekl tiše. „Uvítal bych větší nadšení pro svou maličkost,“ dodal naoko lhostejně.

„Nemáš tu co pohledávat,“ probodl Severus muže nazlobeným pohledem. Nijak se svoje rozladění nesnažil skrývat.

Luciusův pohled se stočil k hromádce knih na stolku. Plavovlasý kouzelník si znechuceně odfrkl. „Chceš mi říct, že dáš knihám přednost přede mnou?“ povytáhl dokonale tvarované obočí.

„Myslím, že abys na to přišel, nepotřebuješ nijak pronikavou inteligenci,“ ozval se černovlasý mladík. „Hraješ nebezpečnou hru, Severusi,“ varoval ho Lucius mírně. V jeho hlase však zazněla zřetelná hrozba. „Ten, kdo si často hraje s ohněm, se dříve či později spálí. To by sis měl zapamatovat.“

„Neměl bys být s Narcissou a přesvědčovat ji o své nehynoucí lásce?“ zeptal se Severus, jakoby Luciusova slova ani neslyšel. A pokud je slyšel, dával tím Luciusovi jasně najevo, že jeho výhrůžky nehodlá brát vážně.

Severus si zpětně nedokázal vybavit jak, ale najednou byl na lopatkách a Lucius se skláněl nad ním. Svým tělem ho tiskl k matraci, takže měl možnost pohybu jen velmi omezenou. Navíc, Lucius byl mnohem silnější a mohutnější. Severus proti němu neměl sebemenší šanci. Fyzicky rozhodně ne.

„Od té doby, co se známe blíž, ses velmi změnil, Severusi,“ broukl Lucius a palcem přejel po mladíkových pootevřených rtech. Pak se sklonil a drsně je políbil.

„Ani jsem si nevšiml,“ opáčil Severus a jazykem přejel po pohmožděných rtech. Ucítil nezaměnitelnou chuť krve.

„Temný pán si toho taky všiml, Severusi,“ pokračoval Lucius skoro mazlivě. „Touží tě poznat.“

„To je možné, ale já jeho ne,“ přimhouřil oči Severus a znovu si olízl krvácející ret.

„Hlupáku,“ zasyčel Lucius a odtáhl se. „Nevíš, co je pro tebe dobré,“ vmetl mu do tváře. „Alespoň jednou pojď se mnou. Přijmi pozvání Lorda Voldemorta. Věř, že do svého domu nezve každého,“ přimhouřil Lucius oči a tón jeho hlasu byl hlubší než obvykle. „Jsi pro Pána zla velmi cenný. Takové, jako jsi ty, mistr potřebuje. Dokáže tvé výjimečné schopnosti ocenit tak, jak by to nedokázal nikdo jiný. Ty víš, Severusi, že mě můžeš věřit, “ Lucius se k Severusovi sklonil a tentokrát ho políbil velmi něžně. „Copak jsem ti už někdy lhal?“ zeptal se.


Profesor lektvarů prudce zamrkal ve snaze zaplašit nechtěné vzpomínky, které přinášely akorát bolest. Tohle Luciusovi nikdy neodpustil a neodpustí, co živ bude. Nemělo však smysl litovat toho, co udělal. Nebylo v jeho moci změnit minulost. Lucius uměl být velmi přesvědčivý, když chtěl. Severus ale dobře věděl, že kdyby opravdu nechtěl, jeho milenec by sám nic nezmohl.

Celou cestu do sklepení měl před očima Potterův šťastný výraz. V uších mu zněl jeho veselý smích. Jak dobře mu Severus rozuměl.

Byl si vědom toho, že se chlapec žene do záhuby, ale nemohl s tím nic dělat. Nemohl. Už podruhé v jeho krátkém životě ho vydá na milost a nemilost Temnému pánovi. Tehdy v Godrikově dole Voldemort prohrál. Teď už se to nestane a Severus to věděl.

Stáhlo se mu hrdlo, že skoro ani nemohl dýchat. Znovu musel volit mezi dobrem a zlem. A Severus nepochyboval, jaká bude tentokrát jeho volba…

Černovlasý muž se otočil na podpatku tak prudce, až kolem něj hábit divoce zavířil. Rychlým krokem se vydal chodbou pryč.

Harry se se smíchem překulil na Draca a políbil ho na omrzlý nos. „Vyhrál jsem,“ zazubil se. „Tak to ani náhodou,“ zavrčel plavovlasý chlapec a hbitě vyměnil jejich pozice. „Večer ti ukážu, kdo je tu pánem,“ usmál se Draco krutě. Harry si toho však nevšiml. Pak se náhle postavil a vytáhl na nohy i Harryho. „Ukážu ti to raději hned,“ rozhodl se a popadl druhého mladíka za ruku.

*****

„Proč jsi mi o tom neřekl dřív?“ zeptal se Lucius Malfoy a opřel se o čelo postele. „Proč jsi mi to neřekl už tenkrát… na tom večírku?“ přeformuloval plavovlasý muž svoji otázku. Jeho hlas teď zazněl ostřeji.

„Ani teď jsem se o tom neměl zmiňovat,“ ozval se vedle něj měkký sytý baryton. Když si Severus všiml Luciusova výrazu, litoval své ukvapenosti.

Lucius přimhouřenýma očima hleděl na protější stěnu. Severus pochyboval, že ji vůbec vnímá.

„Není to nic, co by tě mělo znepokojovat,“ozval se po chvíli černovlasý kouzelník.

Na Luciusově tváři se objevil zvláštní výraz. Jeho rty se zvlnily lehkým úsměškem. „Taky si myslím,“ broukl a přehodil nohy přes okraj postele.

„Ty už chceš jít?“ zeptal se Severus rozladěně.

Lucius se otočil a chvíli si milence prohlížel. Pak se naklonil a drsně se přisál k Severusovým ústům. Když se po hodné chvíli odtáhl, oči učitele lektvarů byly zamžené touhou. Lucius se spokojeně usmál a přejel palcem po těch krásných hebkých rtech, které teď byly naběhlé od jeho polibků.

„Neodkladné záležitosti,“ prohodil a rychle vstal z postele. Kouzlem se oblékl a beze slova rozloučení opustil sklepní komnaty. Sklepení však opustil až o hodinu později.


Harry ležel v posteli a už dobré dvě hodiny četl dopis od Rona a Hermiony, který mu ráno přinesl Ronův Papušík. Úplně na něj zapomněl. Správně by měl říct, že se snažil ho číst. Za daných okolností se na něj vůbec nemohl soustředit.

Pergamen byl pokrytý Hermioniným úhledným písmem. Ronův byl jen podpis na konci. Přesto nebylo pochyb o tom, že ty řádky byly výsledkem jejich společné práce. Za tu dobu, co spolu studovali a kamarádili se, je oba znal už natolik dobře, aby věděl, co je který z nich schopen vymyslet. Harry se nepřítomně usmál.

Jeho kamarádi psali, že si prázdniny v Doupěti skutečně užívají a jaká je škoda, že Harry nemůže být s nimi. Víc si z toho, co se mu už podařilo přečíst, nepamatoval.

Veškeré jeho myšlenky zaměstnávala jedna jediná osoba – Draco Malfoy. Harry se cítil tak dobře jak už dlouho ne.

Někde v koutku mysli cítil, že by si měl dávat pozor, ale byl příliš šťastný na to, aby tomu pocitu věnoval pozornost. Nechtěl o tom přemýšlet. Nehodlal se trápit pochybnostmi.

Harry očima přelétl řádek s pozdravy od Weasleyových a od Remuse Lupina a pergamen odložil. Byl čas na večeři.

Když se chodbou loudal k Hlavní síni, potkal Snapea, který šel opačným směrem. Černovlasý kouzelník mu věnoval sotva letmý pohled, když ho míjel.

Po několika krocích se profesor lektvarů zarazil. Jeho pohled sklouzl stranou. Chvíli váhal a pak se otočil.

„Pottere,“ oslovil studenta Nebelvíru.

„Pane?“ ozval se opatrně Harry.

Snape udělal několik kroků zpět, když mu chlapec stanul tváří v tvář. Několik chvil beze slova studoval Harryho tvář, než promluvil. „Měl byste být opatrný, pokud jde o ty, s nimi se stýkáte, pane Pottere,“ řekl Snape tiše. V jeho hlase zazněl zvláštní podtón, který Harry ještě nikdy neslyšel.

Dřív, než stačil Harry jakkoliv zareagovat, Snapeova vysoká černá postava zmizela za rohem.

*****

Draco znovu a znovu líbal Harryho rty. Jeho ruce bloudily po chlapcově těle a každým dotekem v něm obratně rozdmychávaly vášeň a touhu.

Dracovy myšlenky se ale toulaly úplně někde jinde. Přemýšlel o ranním rozhovoru se svým otcem. Celý den si ho v hlavě přehrával pořád dokola. „Je to tvoje jedinečná šance,“ zněl mu v hlavě Luciusův chladný vypočítavý hlas. „Měl bys konečně udělat něco, co bude hodno člena našeho rodu a mého nástupce.“

Lucius svému synovi vylíčil budoucnost v těch nejpestřejších barvách, aby ho motivoval k činu, který mu nastínil. Nechal však Draca, aby si myslel, že je to jeho nápad. Když se mu Severus zmínil o tom, jak si Draco zahrává s mladým Potterem, napadlo ho, jak toho využít. Samozřejmě i ve svůj prospěch. Pokud se to Dracovi povede, bude to i jeho úspěch.

Draco se nebránil, když Harry převzal iniciativu a jeho rty se přesunuly na krk mladého Zmijozela. Plavovlasý chlapec měl najednou pocit, že nebelvírovy ruce jsou snad všude. Jen ne tam, kde by je teď nejvíc potřeboval, pomyslel si Draco hořce. Přestal Harryho hladit po ramenou a obtočil své štíhlé prsty kolem svého ochablého penisu. Zručně se laskal, aby si Harry nevšiml, že na rozdíl od něj je pozadu.

Zatracený Lucius Malfoy, zavrčel v duchu Draco.

Když si uvědomil, že Harry odtáhl jeho vlastní ruku od jeho vlastního penisu, rozzlobeně se vzepřel na loktech a nadechl se k řízné poznámce. Než se stačil vzpamatovat, jeho erekce zmizela v Harryho ústech. Dracův výdech se změnil v táhlé zasténání.

Nějakou dobu si užíval Harryho péče. Nebelvír se učil rychle, to musel Draco uznat. Jeho horká ústa sála Dracův penis, laskala ho jazykem a zuby, tak, jak to měl Zmijozel rád.

Draco se rychle rozhodl. Přitáhl si Harryho k sobě tak prudce, až jeho penis vypadl z chlapcových úst s hlasitým mlasknutím. Ne zrovna jemně zajal Harryho ústa v polibku a divoce do nich pronikl jazykem. Jeho ruce se opět rozeběhly po chlapcově těle. Hladil černovlasého chlapce po zádech a hýždích. Když Dracův prst vklouzl mezi Harryho půlky a otřel se o vstup do jeho těla, Harry polibek přerušil a odtáhl se.

„Slíbil jsi… slíbils, že…“ vyrážel ze sebe Harry udýchaně.

„Co se děje?“ ozval se Draco, když se uklidnil natolik, aby se mu nechvěl hlas. „Kam spěcháš, Harry?“ zeptal se tak jemně, jak jen dokázal a pohladil Nebelvíra po tváři.

Harryho Dracova slova uchlácholila natolik, že se usmál. Chvíli si plavovlasého chlapce prohlížel a pak ho políbil se stejnou vášní, jako předtím Draco.

Draco opět nechal vedení na Harrym a zatím přemýšlel, jak svůj plán dovede do konce. Do zdárného konce, připomněl si.

Na jeho rtech se pomalu zformoval krutý úsměv. Kdyby ho v tuhle chvíli mohl někdo vidět, zajisté by si ho spletl s jeho otcem. Za plán, který se začal rodit v mladíkově hlavě, by se nemusela stydět ani samotná hlava rodu Malfoyů. Draco cítil, jak se jeho tělem rozlévá zvláštní vzrušení.

Draco využil momentu překvapení, vymrštil se na kolena a obrátil překvapeného Harryho na břicho. Kolenem mu surově roztáhl nohy a použil kouzlo, které cvičil celé odpoledne. Povedlo se mu napoprvé a bez použití hůlky. Neviditelné provazy v mžiku připoutaly každou Harryho končetinu k jednomu ze čtyř sloupků Dracovy postele.

Harry se po chvíli vzpamatoval ze šoku a snažil se otočil, ale nešlo to. Provazy byly pevně napnuté a nedávaly žádný prostor k pohybu.

„Tohle není vtipné, Draco,“ ozval se Harry a bezmocně sebou zazmítal. „Rozvaž mě,“ požádal.

„To není míněno jako vtip, Pottere,“ opáčil Draco chladně a usadil se mezi chlapcovýma doširoka roztaženýma nohama.

„Draco,“ křikl Harry a škubl sebou, aby se opět přesvědčil, že jakýkoliv pokus o osvobození je marný.

„Děláš si to ještě horší, Pottere,“ upozornil ho plavovlasý mladík a prohlížel si Harryho nahé tělo. To, co viděl, v něm vyvolávalo zvláštní představy. Nikdy si nemyslel, že je schopen uvažovat tímhle způsobem.

„Rozvaž mě,“ zaúpěl Harry a snažil se ohlédnout na Draca, ale nešlo to.

„Chceš vědět, Pottere, co si o tobě myslím?“ ozval se zmijozelův chladný hlas. Harryho prosbu naprosto ignoroval. „Teď je ta pravá chvíle, abych ti odhalil své city. Své pravé city,“ upřesnil.

Harry se znovu pokusil otočil, opět marně.

„Vždycky jsem tě nesnášel,“ začal Draco. „Od té doby, co jsem zjistil, že mě přitahuješ, tě nenávidím. Pořád si myslíš, že je to vtip?“ ušklíbl se Draco. Jeho pohled sklouzl mezi Harryho hladká stehna, kde se tísnil hebký růžový šourek. Toužil se ho dotknout a polaskat ho jazykem, ale neudělal ani jedno z toho.

„Nevěřím ti,“ vzlykl Harry bezmocně a vztekle sebou zazmítal, ač si byl velmi dobře vědom toho, že si tím nepomůže. Slova druhého chlapce ho bolestně zasáhla. Tohle přece nemůže být pravda, chtělo se mu křičet.

Draca ten jednoduchý pohyb vydráždil ještě víc. Tak, jak klečel, roztáhl nohy a začal se beze spěchu laskat.

„Ještě chvíli vydrž, netrpělivý Nebelvíre,“ zachraplal Draco a volnou rukou přejel po Harryho stehně. Z jeho hrdla se vydral tichý sten. „Ještě chvíli a ukážu ti, jak vážně tohle všechno myslím. Dám ti pocítit, jak moc tě nenávidím,“ vydechl. Jeho vlastní hlas mu zněl tak cize.

A jak moc po tobě toužím tímhle způsobem, dodal v duchu.

Draco si klekl a dlaněmi se opřel o chlapcovy pevné hýždě. Roztáhl je a párkrát se špičkou své erekce škádlivě otřel o vstup do Harryho těla.

Nebelvír okamžitě pochopil, co má Draco v úmyslu.

„Ne, takhle ne,“ vyjekl a snažil se odtáhnout. Provazy ale byly opravdu napjaté, takže jeho snaha přišla vniveč.

„Ale ano, a právě takhle,” zašklebil se Draco nehezky.

Harryho polila hrůza. Co se stalo? Co udělal špatně? Proč je Draco najednou takový... takový divný?

S obtížemi obrátil hlavu tak, aby alespoň trochu na Draca viděl. Vzápětí toho však zalitoval. Ten pohled ho vyděsil tak, že se skoro zapomněl nadechnout.

To, co mladý Malfoy držel v ruce, byly důtky. Ale ne ledajaké. Devět spletenců z kůže a z konce každého čněly dlouhé ostré trny.

Už slyšel, jak sviští vzduchem, už se připravoval na bolest. Odvrátil tvář a pevně sevřel víčka a čekal, až trny jako nic na mnoha místech roztrhnou jeho kůži a zaryjí se do masa. Prudce se nadechl. A nic…

„Snad se nebojíš, Pottere?” vysmíval se Draco. Teprve teď si Harry uvědomil, že se silně chvěje.

Draco jemně přejel Harrymu po nahých zádech a zadku trnovou devítiocasou kočkou a bezmocný chlapec cítil, jak se trny zachycují o drobné nerovnosti na jeho kůži.

„Co se bojíš?” vyštěkl Draco. „Jedna rána a omdlíš mi tu, ty slabochu. To bys měl moc jednoduché.”

K Harryho velkému ulehčení mladý Zmijozel ten nebezpečně vyhlížející nástroj odložil. Nebelvír se toho chytil jako tonoucí stébla. Svitla mu naděje, že snad Draca přemluví, aby nedělal to, co se zjevně udělat chystal.

„Draco, prosím...” začal, ale byl hned přerušen.

„To snad ne! Náš statečný Nebelvír, chlapec, který přežil, a on prosí?” ozval se Draco teatrálně. Skvěle se bavil. Byl na sebe pyšný. Musel ale zachovat chladnou hlavu a dovést celou věc do konce. Bylo to ale nesmírně těžké.

„Teď drž hubu,“ obořil se na Harryho. „Nesnáším, když moje děvka kvičí jak podřezávaný prase,” švihl slovy a na Harryho to působilo, jako by na jeho záda dopadla rána tou strašnou věcí, kterou předtím Draco držel v ruce. Trny slov se zaryly hluboko do srdce, a i když navenek nebyla vidět jediná krůpěj krve, jeho srdce bylo bolestivě zasaženo.

Draco byl tím vším neskutečně vzrušen a nehodlal dál čekat. Přivolal lubrikant. Přeci jen, jeho to bolet nemělo. Nabral si gel na prsty a zlehka přejel po Harryho vrásčitém vstupu.

Černovlasý chlapec sebou cukl. Ten dotek byl překvapivě něžný.

Co ale následovalo, už tak něžné nebylo. Draco prudce vnikl do Harryho chvějícího se těla. Přirážel bez jakýchkoliv ohledů.

„To by se ti hodilo, abych se do tebe zamiloval, co?“ syčel přerývaně do ucha své oběti. „A ty bys mě pak odkopl jako psa. To ne,“ vyrazil prudce. „To dřív zlomím já tebe, rozumíš?”

Když bylo po všem, Draco vstal, očistil sebe i Harryho, kterému se beze slov kutálela jedna jediná slza po tváři. Draco pak seslal na svou oběť mdloby, rozvázal ji, zabalil do pláště. Zvedl Harryho do náruče a o chvíli později zmizel kdesi ve tmě.


Když Lucius viděl do místnosti vcházet svého syna, který v náruči nesl bezvládné tělo Harryho Pottera, skoro se až zalkl pýchou. Na jeho tváři se objevil samolibý úsměv, který zcela smazal chvilkový překvapený výraz okořeněný nevírou, že to jeho syn přece jen dokázal.

Muži v černých pláštích se postupně rozestupovali a uvolňovali tak plavovlasému mladíkovi cestu k Voldemortovu trůnu.

*****

Draco si přitáhl kolena k hrudi a objal je pažemi. Nevšímal si zbloudilé slzy, která si razila cestičku po jeho bledé tváři. Konečně byl sám a mohl tak nechat volný průchod emocím, které jím zmítaly.

Všichni přítomní oslavovali smrt Harryho Pottera. Voldemortovi už v cestě nestál nikdo, kdo by pro něj znamenal vážnou hrozbu, a to byl důvod k oslavě.

On se však radovat nedokázal. Uvědomil si, že právě zabil jediného člověka, který ho měl opravdu rád. Narcissu nepočítal, to byla jeho matka.

Harryho zabil Voldemort, ale nebýt jeho, nestalo by se to. To on mu ho naservíroval na zlatém podnose.

Od začátku toužil po jediném – zlomit Harryho Pottera. To se mu taky nakonec povedlo. Neustále viděl před očima nebelvírovu tvář a ten jeho pohled. Ty neuvěřitelně zelené oči, ve kterých se zračila nevyřčená otázka, na kterou Draco nedokázal odpověděl ani sám sobě.

Konec


 

 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

!!!!!

(Darkness deStination, 24. 7. 2012 7:36)

Co tu dělá povídka, kterou jsem napsala já, Darkness deStination, Bella a Lucy????? To si děláte prdel, že jste se ani nezeptali, neuvedli jména autorů...Žádám o okamžité stažení této povídky. Pokud nebude stažena, nechám vám smazat blog.

Re: !!!!!

(://, 19. 11. 2012 20:26)

Tak určitě !!!

tý jo

(kačka, 20. 6. 2012 18:25)

Dobře ty,ale vážně,bylo to krutopřísný!!! ♥

*němě otevírá pusu*

(Azrea, 19. 3. 2012 22:02)

Hej, jako nemám slov to bylo něco, tak, tak...Prostě nádherné a boží.

uuu

(Katt, 25. 8. 2011 17:34)

ou shit

hmm

(midnight, 21. 7. 2010 21:21)

Drsně ty. Takhle jsem, si nějak představovala Dracovu povahu. Přesně si ji vystihla...